Katapult - Zlatá kolekce essential

Málokterá formace budí i po tolika letech na scéně takové vášně jako Katapult. Na jedné straně je úspěch, hity, sláva, Zlatí slavíci ve vitríně a horda prodaných desek, na straně druhé zase narážky na horší instrumentální vybavenost, jednoduchost melodií a příhody, které se leckdy zdají až neuskutečnitelné. Tak kde je pravda?

Jak se zdá, asi někde na půli cesty. Hity u táboráku od Katapultu nepochybně znějí a mezi ty nejomílanější patří "Někdy příště", "Hlupák váhá", "Vojín XY hlásí příchod" či "Já nesnídám sám". Radši ani nezmiňuji "Smutnou nevěstu", která je už na několikátém kompilátu za sebou ve slabé koncertní verzi. Katapult ve druhé polovině sedmdesátých let využil toho, že totalitní režim po rockové muzice šel jako slepice po flusu, a tak fanoušci rockové hudby vzali zavděk snad všemu, co rockem jen trochu zavánělo. Ani Katapult však neměl vždy u režimu na růžích ustláno.

Olda Říha možná i kvůli tomu, že to není žádný špičkový kytarista, skládal hity vesměs na tři akordy, ale písně to nebyly špatné, měly příběh, nosnou linku. Tím víc se musel člověk podivit nad tím, když v devadesátých letech začal točit instrumentálky. I na tomto výběru lidem, kteří se mu posmívají, že je mistrem světa v sólu na kytaru na jednu strunu, přilévá vodu na mlýn zbytečným instrumentálním bonusem "Holubí dům". Další novinkou je zhudebněný "Sonet 66" a tady je potřeba napsat, že k tomu, aby Říhův pěvecký výkon šel označit aspoň jako průměrný, by člověk musel zavřít obě oči a hlavně ucpat uši. Taky je třeba se pozastavit nad zbytečně dlouhou stopáží několika skladeb (klidně i sedmi- či osmiminutovou). Rokenrol má přece být schopen se vyjádřit ve třech minutách.

Výběr je rozdělen na tři CD, každé má svůj název. Mezi "Hard" a "Fast" de facto není rozdíl. Jsou zde skladby šlapavé, rytmické. Prostřední "Slowly" zase zve k romantice. Co hodně zamrzí, je velmi strohá faktografie v bookletu, který obsahuje pouze pár raritních koncertních fotografií a ne moc objevný sleevenote slepený z názvů a příběhů jednotlivých skladeb od Jana Gogoly mladšího. Výběr skladeb už tak špatný není, přesto kompilace nepůsobí tak našlapaně jako její předchůdkyně "Grand Greatest Hits", která byla, i co se bookletu týče, o level výš. Na druhou stranu je zase lepší než pět let stará výběrovka "50 let hraju rock".

Letošní sedmdesátiny frontmana Oldy Říhy a čtyřicet let od vydání debutového alba jsou vhodnou příležitostí odrazit další vlnu kritiky a kritiků na narozeninových koncertech, které potrvají i déle než tři hodiny. Fanoušci se o tom budou moci přesvědčit mimo jiné i na třech největších letošních vystoupeních na podzim v Brně, Ostravě a Praze.