Kimmo Pohjonen - Uniko (+ Kronos Quartet, Samuli Kosminen)

Vyjadřovací schopnosti akordeonu se v rukou finského hráče Kimmo Pohjonena rozpínají k netušeným obzorům. To předvedl už na svých prvních sólových deskách Kielo a Kluster z přelomu tisíciletí. Jeho pověst odvážného inovátora poté dospěla i k uším členů klasického tělesa Kronos Quartet, kteří svůj věhlas založili na svobodném nakládání se žánry a jejich propojování. Pohjonen od nich dostal zadání na hudební kus, jehož tématem by byly přírodní živly a k jehož realizaci přizval ještě svého krajana Samuliho Kosminena, pracujícího s perkusemi a samply. Šestice hudebníků pak výslednou sedmidílnou suitu s úspěchem předváděla na různých pódiích, ale teprve v roce 2011 se dočkala také studiové podoby, a to péčí finského labelu Ondine, zaměřeného na klasickou hudbu.

Americké smyčcové těleso bývá při výběru spolupracovníků i hudebního materiálu velmi neortodoxní ale také mimořádně pečlivé a uvážlivé a tak ve svých projektech málokdy nemíří doprostřed terče. Nejinak je tomu i v případě alba Uniko, na němž se fascinujícím způsobem prolínají postupy klasické hudby s ozvěnami severského folklóru a zvukovými experimenty. Dílo má neobyčejnou schopnost rozněcovat posluchačovy emoce i představivost. Severská příroda se před naším vnitřním zrakem zjevuje ve vší své drsnosti i půvabu jako krásný i děsivý svět, v němž je člověk jen postradatelným vetřelcem.

Dvoje housle, viola a violoncello Kronos Quartetu se s akordeonem proplétají v rafinovaných souzvucích i kontrapunktech. Někdy určují další směřování skladeb, jindy naopak následují a rozvíjejí téma stanovené akordeonem, prostor se najde i pro improvizaci. Práce Samuliho Kosminena je nenápadnější, víme o ní především ve chvílích, kdy je třeba zdůraznit rytmickou vrstvu, nebo ve ztišených mezihrách, kde je ale obtížné rozlišit, který zvuk pochází ze sampleru a který z Pohjonenova nevyzpytatelného nástroje. Ten v lyričtějších pasážích evokuje chladné jiskření sněhu ve slunečních paprscích, dokáže vyjádřit křehkost sněhové vločky i ničivou sílu bouře. Ve skladbách (nebo chcete-li větách) Plasma, Särmä a Emo pak finský experimentátor přidává i bezeslovný vokál, ale čistě jako další zvukomalebnou vrstvu.

Uniko je soudržným hudebním masivem, ale s nesmírně napínavým vnitřním vývojem. Také každá jeho část má vlastní svébytnou strukturu a děj. Plasma se valí jako divoký klokotající proud, Särmä temně pulzuje a bublá, dravé a znepokojující výpady smyčců ve skladbě Kamala připomínají hrozivý noční les plný nebezpečných šelem nebo duchů, závěrečná Avara je zase charakterizovaná majestátností a vznešeností. Celá suita je prodchnutá pokorou a respektem vůči silám, které nás dalece přesahují a které se hudebníci snaží vykreslit ve vší mnohotvárnosti jako nepoznatelné mystérium přírody.