Kinski - Down Below It's Chaos

Na letmý poslech by seattleští Kinski mohli znít jako jedna z mnoha novodobých kytarovek, šmrnclých špinavým odérem garážové zkušebny. Tím se ale nenechejte zmást: ne nadarmo se vedle Kinski skloňují jména jako Sonic Youth, Mogwai nebo My Bloody Valentine a ne zázrakem vydali poslední tři desky u kultovního Sub Popu a jeli šňůru s Tool!

Ve svých skladbách Kinski nezřídka vycházejí z post-rockových základů, pokládat je ale za post-rockovou kapelu by bylo krátkozraké. Kinski se mazaně nebrání šamanské psychedelii, stonerockových riffům, křehké komornosti ani zvonivému hukotu starých post-hardcorových kapel a jejich zvuk, který má na svědomí Randall Dunn (jinak také Earth, Sunn O))) či Boris), nádherně škrábe v uších.

Při nesoustředěném poslechu by Kinski mohli působit jako hybrid Black Sabbath na večírku s Jimi Hendrixem, ve skutečnosti však Kinski na „Don't Below It's Chaos“ umně definují nový estický rozměr. Ve svých delších skladbách sice nezapomínají ani na základní postupy post-rocku (např. sedmiminutová „Boy, Was I Mad“ je nádhernou evolucí jemně rozechvělého repetitivního vybrnkávání ve vzrušující hektickou jízdu riffů, navíc skvěle podpořená hammondkami), aktuální záběr ale mají mnohem širší.

Domnívám se, že by Kinski mohli zdolat i posluchače tvrdší hudby. Do hloubky lidského nevědomí dokážou pronikat ještě snadněji než třeba takoví Pain Of Salvation nebo Porcupine Tree, a to i z toho důvodu, že působí zcela odlišnými, naoko diletantskými prostředky. A propo, sólo Chrise Martina v „Punching Goodbye Out Front“ je natolik drásavé, že mi ve spojitosti s jejich jménem okamžitě evokoval další (ne)čekanou analogii: Herzogův drtící snímek o hledání bájného Eldoráda: Aquirre, hněv Boží. To byl zážitek velkolepý a šílený, stejně jako samotný Klaus Kinski. Rozdíl mezi filmem a poslední deskou Kinski je „pouze“ v tom, že pomocí „Don't Below It's Chaos“ to své eldorádo najdete. Tedy pokud se úplně nezblázníte.