Viděli jste někdy mlžnou komoru? Jde o zařízení, které umožňuje sledovat dráhy elektricky nabitých částic pomocí kondenzačních stop, jež se v komoře naplněné podchlazenou párou kolem těchto částic vytvářejí. Tvorba pardubické dvojice Lionel Dixit je takovou mlžnou komorou, v níž je možné pozorovat výsledky intuitivní hudební komunikace mezi oběma protagonisty, Martinem Šafářem (elektronika, flétny) a Václavem Hovorkou zvaným Viklef (bicí, trumpety).
Dosavadní diskografie Lionel Dixit sestávala ze záznamů živých elektroakustických jamů, a to jak v koncertních, tak i studiových podmínkách. Na debutovém albu Šafář s Hovorkou improvizační rámec svých dřívějších nahrávek opouštějí a vydávají se směrem k předem promyšlenému komponování. Leccos naznačil už pilotní singl Pupeak Peat, postavený na profláklém samplu Arthura Browna („I am the god of hellfire, and I bring you fire!“).
Samplů a vůbec elektroniky je na albu Zvukem I̶I̶I̶ mnohem víc než dosud. V repertoáru Lionel Dixit také přibyly nejrůznější syntezátory, včetně basového. Celkový výraz dvojice se tak blíží regulérní kapele, s čímž souvisí i rockovější zvuk Hovorkových bicích. Stále však máme co do činění s bytostnými experimentátory, kteří se i v nově zvoleném rámci umí pohybovat s obdivuhodnou lehkostí a nespoutaností.
Na svém Bandcampu označují Lionel Dixit album za „podvratnou taneční hudbu“. Nejedná se však o subverzi ve smyslu stavění zažitých postupů na... číst dále
Viděli jste někdy mlžnou komoru? Jde o zařízení, které umožňuje sledovat dráhy elektricky nabitých částic pomocí kondenzačních stop, jež se v komoře naplněné podchlazenou párou kolem těchto částic vytvářejí. Tvorba pardubické dvojice Lionel Dixit je takovou mlžnou komorou, v níž je možné pozorovat výsledky intuitivní hudební komunikace mezi oběma protagonisty, Martinem Šafářem (elektronika, flétny) a Václavem Hovorkou zvaným Viklef (bicí, trumpety).
Dosavadní diskografie Lionel Dixit sestávala ze záznamů živých elektroakustických jamů, a to jak v koncertních, tak i studiových podmínkách. Na debutovém albu Šafář s Hovorkou improvizační rámec svých dřívějších nahrávek opouštějí a vydávají se směrem k předem promyšlenému komponování. Leccos naznačil už pilotní singl Pupeak Peat, postavený na profláklém samplu Arthura Browna („I am the god of hellfire, and I bring you fire!“).
Samplů a vůbec elektroniky je na albu Zvukem I̶I̶I̶ mnohem víc než dosud. V repertoáru Lionel Dixit také přibyly nejrůznější syntezátory, včetně basového. Celkový výraz dvojice se tak blíží regulérní kapele, s čímž souvisí i rockovější zvuk Hovorkových bicích. Stále však máme co do činění s bytostnými experimentátory, kteří se i v nově zvoleném rámci umí pohybovat s obdivuhodnou lehkostí a nespoutaností.
Na svém Bandcampu označují Lionel Dixit album za „podvratnou taneční hudbu“. Nejedná se však o subverzi ve smyslu stavění zažitých postupů na hlavu a cíleného nabourávání očekávání posluchačů. Spíše jde o připuštění faktu, že se k výslednému tvaru dostávají oklikou ze zcela jiných startovních pozic. Jako příklad může sloužit skladba Ravi Dixit, která připomíná střet indické rágy s dubstepem. Skutečně subverzivní je tu maximálně track Bomboklaat, který začíná jako téměř tradiční reggae, záhy se však prostřednictvím častých změn tempa zvrhne v jakousi hudební obdobu loutkových filmů Hermíny Týrlové, ve kterých se loutky vzpírají přání loutkaře. Jinde zase Lionel Dixit načrtávají paralely se svými oblíbenými giallo filmy (Gialla Cacciatore s melodickou linkou vybrnkávanou na basovou kytaru, Psy připomínající náladou zasmušilé polohy Tuxedomoon).
Samostatnou kapitolou je track Svadba (sic!), kde se vše točí kolem samplu Mendelssohnova svatebního pochodu. Lionel Dixit tu opakují – či v kontextu desky předjímají – trik z Pupeak Peat, kdy známý motiv obratně zasazují do nového, překvapivého kontextu. Právě v těchto případech se nejlépe vyjevuje tvůrčí metoda dvojice, která se na hudbu dívá jako na otevřený kód. Posluchače vyvádí z komfortní zóny, na rozdíl od svých obvyklých improvizací ho ale ve zvukové divočině nenechává zcela napospas.
Jako kdyby tu posluchač absolvoval noční bojovku, při které se sice trochu bojí, zároveň mu však strategicky rozmístěné lampióny ukazují cestu a připomínají, že je to všechno jenom hra připravená táborovými vedoucími. Závěrečný track Haraam ve stylu dřívějších jamů je v této analogii posledním úsekem, který znavené a příjemně rozechvělé táborníky přivádí na dohled důvěrně známých chatiček, sprch a jídelny s celonoční zásobou přeslazeného čaje.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #75-6.
40.00%
Komentáře