Mad Sin - Dead Moon´s Calling

To by člověk nevěřil, že tahle berlínská partička vznikla už v roce 1987. Mad Sin zrají jako dobře provedený hřích. Jejich muzika má v sobě jasné základy punku, od kterého se vše odvíjí. Přicházejí doteky street punku, ale také mocná dávka psychobilly a hororově laděných póz, ve kterých si zase libují takoví Misfits. Mad Sin se však umně přesouvají do poloh ska, country rocku, že by se podivil nejen Johnny Cash, ale také punkové ikony jako The Clash. Všude je přítomný rock´n´roll, bez kterého by to jednoduše nešlo. Myslím, že i takový Elvis by smočil jeden ze svých pověstných kapesníčků. Občasné klávesy výtečně navozují onu hororovou atmosféru. Při poslechu máte pocit, že sedíte v otevřeném cadillaku, jedete na tu největší party a váš účes se pomalu mění v ona šikmá dopředu protáhlá číra. Neopakovatelné kouzlo má také zvuk klasického kontrabasu, takže žádná elektrika, ale hbité prsty Valleho. Jako by Mad Sin seděli v nějakém squatu a vařili si guláš, ve kterém najdete ty nejroztodivnější ingredience. Málem bych zapomněl na krásný zvuk kytar, které zase uměly ve své době udělat Dead Kennedys.

Hostem na albu je i křehká děva Patricia z kapely Horror Pops, jejíž hlásek si vychutnáte ve skladbě Dead Moon. Dalším hostem je Lars Frederiksen z Rancid, jehož hostování se mi po dosavadních posleších nepodařilo identifikovat. Vítejte na večírku! Pocit, že paříte na koncertě, se zároveň bude prolínat s představou, že se díváte na nějaký soundtrack ke zběsilému filmu, kde se prohánějí kovbojové na koních i tanky. Mad Sin jsou ve svých textech lehce kritičtí. Sarkastické dvojsmysly ukrývají pohled na dnešní zkažený svět. Láska znamená bolest, tak si to přeberte, jak chcete. Při poslechu Mad Sin se nebudete nudit.

(Vyšlo ve Sparku #1/2006.)