Mňága a Žďorp - Třecí plochy

Proč to skuhrání skupiny Mňága a Žďorp stále lidi tolik baví? Jednoduše se najdou v jejích textech - snad každý je s něčím nespokojený a věří v nadějné zítřky. Na jejím nejnovějším albu si frontman Petr Fiala vzal na paškál vztahové třenice, ať už kladné, nebo záporné. Sám si před časem prošel rozvodem a potřeboval se z toho vypovídat. A tak jsou tu "Třecí plochy", na kterých celá jeho kapela posluchače utvrzuje v tom, že nedostatek nápadů či nedejbože vyhoření se jí netýká.

Mňága je zárukou kvality a vlastně jistoty: vždycky víte, jak každá nová deska bude znít, můžete si být jistí, že vás asi nic nepřekvapí a že muzikanti nepřeskočí do jiného stylu, nezmění poetiku textů, ale stejně vás to nepřestává bavit. Je to jako vaše oblíbené boty. Když je máte, po nových nekoukáte. Jsou prochozené, ale pohodlné a nemusíte se bát puchýřů. Tak si je pořádně nasaďte, uvažte a vyrazte na procházku po nových, a přitom tolik povědomých melancholických cestách.

Čtrnáctá řadovka valmezského bandu vyšla počátkem října a najdeme na ní tucet písní. Písní různých, ale pospolitých. S nimi se Mňága ukazuje zas trochu v jiném světle, aniž by se přitom schovávala ve stínu starších pecek.

Vsadila na osvědčené praktiky - již potřetí využila crowdfundingovou kampaň, aby ufinancovala vznik novinky, kterou vydala opět na svém vlastním labelu Surikata Records. Podruhé za sebou vsadila na producenta Milana Cimfeho, studio SONO a učesaný, moderní zvuk. Ten chvílemi nemusí působit dobře, mnohdy je zvláštně rozverný a skoro až bije do ucha. Vokály Jitky Andráškové, které na desce doprovázejí některé písně, nejsou pro mne zrovna to pravé ořechové, hlavně ve vlezlém úvodu a popěvku v "Kdo čím chce být" nebo v závěru "Sonetu", který je jinak zajímavě a dobře zpracovaný, kde znějí příliš ukřičeně.

Předchozí album "Třínohý pes" bylo dobré, ale nebyla to typická Mňága. Ve srovnání s aktuální nahrávkou bylo méně výrazné, z tehdejší desítky písní prorazily snad jen dvě. Tímto počinem se formace vrací zpět do zaběhlých kolejí, které máme všichni rádi a na které jsme zvyklí. Přináší posmutnělé písně zabalené do rádoby veselého kabátku, které zdobí výraznější a zapamatovatelnější melodie. Lví podíl na tom má frontmanův hořkosladký depresivní svět a jeho vlastní zkušenosti se vztahovým třením. Prostě "Jindy je hůř, jindy hůře" (závěrečné "Svítáníčko") a taky "Dotknul jsem se hovna i hvězd" ("Žádnej strach"). O tom je život - jednou jsi dole, jednou nahoře.

Novinka by se dala charakterizovat slovy vyrovnanost, pestrost a povedené covery. Právě předělávkou J.A.R. "Je to nejistý" celé album startuje. Radši bych v úvodu viděla rychlejší pecku, ale to je věc názoru. Covery se povedly tak, že byste nepoznali, že nejsou Fialovými vlastními kusy. To jen potvrzuje skvělý výběr a jejich zpracování.

Vedle toho Fiala tentokrát zrušil svůj monopol ještě dalším způsobem: přispěli i kytarista Martin Knor ("Atakdál" a "Třísky") a saxofonista Jiří Tibitanzl (zmíněné "Svítáníčko"). Nutno říci, že žádná nevyčnívá a s nezaměnitelným frontmanovým rukopisem je zcela kompatibilní.

Zatímco na "Třetím psovi" byl příklon ke svižnějším, tvrdším skladbám, teď je tomu spíš naopak. Rozverně působí snad jen "Kdo čím chce být", která je vzpomínkou na bujaré devadesátky, nostalgickou náladu naopak navodí "Atakdál". "Žádnej strach" je uklidněním, kdy se vše děje, jak má. Nadějeplné milostné vyznání najdeme v písni "Barevný směrovky do zítra".

Okamžiky prvotní zamilovanosti popisují "Kanárci v klecích", skladba "Ve vteřinách věčnosti" je zase o chvílích, kdy člověk přemýšlí - neví, jak dlouho vztah potrvá, a tak si ho radši užívá hned. Zaujme i písnička "Třísky", která se z pozvolného tempa promění v refrénu v pořádnou divočinu. Vztahová depka je slyšet v syrové, rockové "Lásko, lásko". Zadostiučinění přichází se "Svítáníčkem", které končí nepřímo řečeným happy endem.

Happy endem je pro mě ale to, že mě Mňága nepřestává bavit ani po letech. Drží si svůj standard, poetiku a schopnost být nad věcí. Umí napsat songy, které jsou díky své jednoduchosti a nadčasovosti stále aktuální. Mňága je prostě srdcovka, klasika, co se jen tak neomrzí, a tato deska je toho jednoznačným důkazem.