Mono - Requiem for Hell

Japonská postrocková legenda Mono se po dvou letech vrací s novinkou, oproti minulému dvouvinylovému rozmachu The Last Dawn/Rays of Darkness tentokrát pouze na jednom LP. Při nahrávání Requiem for Hell kapela znovu navázala spolupráci se Stevem Albinim, jehož producentská práce na albu Mono byla naposledy slyšet před sedmi lety na Hymn to the Immortal Wind.

Už na první poslech novinka upoutá svou syrovostí a tvrdostí. Návrat k nekonečnému přidávání kytarových vrstev, ale i smyčcům je slyšet hned v úvodní Death in Rebirth, která postupně kulminuje v lomozící stěnu, na smyčcích založená rozjímavá Stellar zase evokuje nekonečné a prázdné prostory vesmíru. Vrchol alba tvoří skoro osmnáctiminutový titulní epos, skladba rozdělená do tří částí, jejíž epické finále tvoří asi nejhlukovější pasáž od Mono vůbec. Jednotlivé nástroje se zde od sebe pomalu vzdalují a rozbíjejí budovanou harmonii napadrť. V uklidňující Ely’s Heartbeat je použita nahrávka tlukotu srdce nenarozeného dítěte a tepavé hypnotické tempo a jemná melodická linka celé písně skvěle doplňují jinak nepřikrášlené album. Závěrečná katarze The Last Scene je asi nejpodobnější předchozí tvorbě Mono, klávesové a kytarové vrstvy se spojují do harmonického celku a působí jako zklidnění po bouři.

Mono vždy pracovali s dynamikou, z tichého šepotu do valivého hluku a zase zpátky, na Requiem for Hell však jako by objevovali, jak moc hluční zvládnou být a jak moc se mohou přiblížit oku hurikánu. Ostřílené fanoušky možná překvapí neotesanost feedbacků a disharmonické pasáže, neznalé posluchače upoutá a vtáhne jemnost a křehkost typických Mono. Novince nelze upřít precizní koncepci a hudební provedení, jen to prostě není tak srdcervoucí – špína a disharmonie jim sluší spíše naživo. Vedle špuntů do uší pomáhá brát si na koncerty i padák pro přistání z euforie.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.