Nickelback - Get Rollin'

Nickelback mají za sebou už dlouhou a velice úspěšnou kariéru, během které si vybudovali širokou fanouškovskou základnu a ohromující komerční potenciál. Nebereme-li v potaz debut "Curb", pak teprve s posledním albem "Feed the Machine" nedosáhli svými prodeji na platinovou desku. Přitom právě tahle studiovka ukázala dravější tvář kapely, nad kterou rockoví příznivci nemuseli křivit ústa.

Jubilejní desátou řadovku otevírá špinavý redneck rock "San Quentin", připomínající vše od jejich krajana Kid Rocka. První singl z kolekce má ostrý kytarový start a ten jižansky pokleslý feeling skupině docela sluší. Verše inspirované útěkem z věznice San Quentin čerpal autor písně zpěvák Chad Kroeger od jejího skutečného dozorce. Má to šťávu a skvěle si tu sedla kombinace klasického melodického rocku Nickelback se špinavějšími aranžemi.

Se syrovým soundem kapela překvapivě pracuje i v dalších skladbách. Nejedná se tak o efektní experimentování, ale o jakýsi náznak zvukového trendu nahrávky. I druhá pecka "Skinny Little Missy" má všechny zmíněné ingredience. Kroeger se tu snaží být skutečně zlým zpěvákem a jednotlivé fráze plive s příměsí whiskey. Překvapivě se mu to dá věřit.

Třetí singl "Those Days" je sice naprosto uniformní střednětempou odrhovačkou, která by mohla zapadnout na kteroukoliv z předchozích desek bandu, ale spolu s "High Time" a "Vegas Bomb" se znovu vracíme pod horké slunce jihu s pořádně vypečeným country rockem s návykově houpavým rytmem.

Velice slušnou první půlku desky bohužel shazuje ta druhá, mnohem umělejší, kde pánové evidentně dostali trochu strach a vrátili se do až příliš známých mantinelů. Balady "Steel Still Rusts" a "Horizon" neurazí, ale posluchače o nic neobohatí. Popová "Standing In The Dark" je asi nejzbytečnějším kusem s protivně zpěvným vokálem. Aspoň že závěrečná "Just One More" svou osudovou naléhavostí nezanechává pachuť z nevyužitého potenciálu a ztracené odvahy kanadských matadorů.

Škoda. "Get Rollin' " má pár hodně dobrých momentů a nabízí konečně trochu jiné odlesky rukopisu skupiny. Je ale evidentní, že Nickelback se ve výsledku stejně nejlépe cítí v tom svém pop-rockovém melodickém hávu s arénovým zvukem.