Olympic - Bombarďák

Rozhodně se nedá říct, že by cesta za třiadvacátým studiovým albem byla plná nádherně rozkvetlých růží. Objevily se i pichlavé trny, především při tvorbě nového materiálu, který autor veškeré muziky a frontman Petr Janda nesypal z rukávu tak snadno jako dřív. Při přípravě trilogie "Souhvězdí" se ještě kasal, že dovedl za měsíc složit dvacet písniček, ze kterých dvě třetiny použil na výslednou nahrávku.

Tentokrát se situace lišila, proto od poslední řadovky "Kaťata" uplynulo pět let a skládání nového materiálu zabralo dva roky. V covidovém mezidobí ještě Petr Janda dal dohromady třetí sólovku "Asi se mi nebude chtít". Co naplat, stovky vytvořených písní v průběhu přes šedesát let trvající kariéry zapříčinily zjištění, že studna s neotřelými nápady prostě není bezedná a naopak autocenzura se stále přísněji hlásí o slovo.

Olympic si zkrátka ke konci kariéry nechtěl uříznout žádnou ostudu, a navíc se Janda rozhodl pro příklon k ostřejšímu zvuku. Dva padesátníci, ale energií nevybouření mlaďoši Martin Vajgl s Pavlem Březinou kapelu pohání neuvěřitelně vpřed. Zvuk Vajglovy nové bicí soupravy je tvrdý, jeho technika vytříbená a přesná, Březina zase náramně pomáhá Jandovi ve vícehlasech a svými klávesami významně zhutňuje celkový zvuk.

Samozřejmě nelze zapomenout ani na jednoho z nejlepších baskytaristů u nás Milana Brouma, který se v tvrdší muzice taky vyžívá a jeho laufy se nedají oposlouchat. Janda má navíc štěstí na textaře. Nejvíc písní - hned pět - opatřil svými verši Lukáš Koranda, který pro skupinu píše teprve pět let, ale jako šťastná spolupráce se ukázala i ta s Robertem Kodymem. Téma letounu v titulní skladbě i text k "Uřvané Lilith" se mu povedly náramně.

Sám Janda si otextoval tři kousky. Neznámým jménem je Tomáš Zajíc, podepsaný pod skladbou "Heja, heja". Tady by se však slušel jiný název, když na "Kaťatech" se nachází song otextovaný Ondřejem Fenclem s podobným názvem "Hejá". Právě Fencl tady slovy obdařil závěrečnou položku "Bílá hora".

Výborný riff z titulního "Bombarďáka" se posluchači po několikerém poslechu zakousne do hlavy a nejde ven, ale své si naleznou i milovníci klasických balad. "Dřív, než se setmí", "A tak se neptám" či "Byla má" jsou solidní řemeslnou prací, i když se z nich nesmrtelné pecky typu "Osmý den" či "Jasná zpráva" asi nestanou.

Největším hitovým potenciálem se pyšní "Trpaslík", ovšem milovníci šíleností typu "Jako tele na vrata" se zřejmě pozastaví nad punkovou věcí "Jaro" s naprosto minimalistickým textem. Olympic dělal tyhle stylové úkroky s oblibou už od dob "Dynamitu". Stejně syrově, pomalu a hutně jako titulní kus se valí i "Kdo se bojí".

Formaci se i po třiadvacáté podařilo natočit dobré album. Recenzentovu uchu z posledních tří studiovek nejvíc lahodí stále "Trilobit", asi nejpísničkovější z nich. Petr Janda připouští možnost, že jde o poslední řadovku kapely, protože si i pod vlivem jistých zdravotních potíži z poslední doby uvědomuje, že nic netrvá věčně. Pokud by šlo o albovou derniéru, zvládla ji tato parta s velkou ctí a grácií. A s energií, kterou ji mohou závidět o desetiletí mladší formace.

Olympic jako jedna z mála domácích skupin koncertuje v podstatě celoročně, nepořádá žádnou jednu šňůru o deseti zastávkách. Nová autorská alba vydává nikoli po sedmi, deseti či patnácti letech, ale za posledních dvanáct let jich Janda & spol. udělali šest. Laťku kvality si pořád drží solidně vysoko a jejich vystoupení baví i po letech. Z těchto důvodů by si z nich mohli vzít inspiraci všichni, kdo chtějí k muzice přistupovat jako ke své vášni, nikoliv jen jako k prostředku k výdělku.