Opeth - In Cauda Venenum

Mikael věděl, že tato idea je dobrá, a souhlasil. A počal ji bez skrupulí s myslí a vůlí vlastní naplňovat...

I tak by se dala specifikovat novinka od Opeth. Trochu komplikovaný latinský název "In cauda venenum" je pro téma celého alba výstižný. V překladu může znamenat cosi jako "Jed na konci ocasu", což je metafora ke štířímu článkovitému ocasu. Článek po článku k posluchači putují jednotlivá slova, aby na jeho konci odhalila záměr či prohlášení, které je pro uši nežádoucí. Což je onen zmíněný jed. Ve zkratce řečeno - nelibě znějící pravda. Åkerfeldt zde velmi kriticky mluví o současné povrchní a pokrytecké společnosti. Otrávený prvek se však ani náznakem nenachází v hudbě zmíněné novinky. Ale pojďme si to shrnout popořadě.

Jak již bylo řečeno, Opeth již dávno opustili škatulku progresivního death metalu a albem "Heritage" se pustili do klidnějších vod. Opustili svůj dravý projev (včetně growlingu) a čím dál častěji do své tvorby začali zahrnovat prvky a postupy klasického art/prog rocku. Množina ortodoxně metalově založených posluchačů to samozřejmě nesla nelibě, zároveň však přibyli noví, ti, co po kapele pošilhávali z důvodu hudební progresivity. Ta byla sice patrna vždycky, ale nejzářnějším příkladem se mohla zdát právě poslední nahrávka "Sorceress" (2016), na níž se uskupení vydalo až trochu nezdravě cestou lemovanou alejí legend sedmdesátých let (Led Zeppelin, Jethro Tull, Genesis, Pink Floyd), jejichž odkazy čněly téměř z každé skladby.

Toto naštěstí u novinky odpadlo. Opeth jsou zpět. I když jak se to vezme... Všech deset nových kompozic přináší asi nejucelenější celek od dob "Blackwater Park". Netroufám si tvrdit, že jsou si tato alba podobná, byť nějaká konceptuální spřízněnost tu je. Za onu ucelenost však může jiný fakt. Ač se dlouho ví, že Opeth jsou skupinou jednoho muže, zde znějí sehraně, jako by se našli a konečně vědí, jakým směrem jít.

Těžko vyzdvihovat jakýkoli z aktuálních tracků, kolekce zní výtečně jako celek.Přesto první čtyři skladby (nepočítám-li "Garden of Earthly Delights" v podobě jakéhosi klávesového intra) jsou asi tím nejpovedenějším, co kapela za posledních osm let nahrála. Zvuk je takový klasicky opethovský, lehce pod dekou, nicméně z něj čím dál více ční téměř dominující sedmdesátkový mellotron stále více se prosazujícího Joakima Svalberga. Tenhle chlap dokáže opravdu zvuková kouzla.

Pak tu jsou kytary (Åkesson/Åkerfeldt). Velký prostor zde má akustická kytara, rozuměj zvuk nezkreslený jakýmikoliv efektovými krabičkami. Celkovou zvukovou hutnost dokresluje excelentní Mendézova basa s Axenrotovými bicími.

Některé kompozice jsou, na rozdíl od těch z předchozích let, postaveny na různě kroutících se etudových kytarových riffech, což někdy může být už za hranou schopností posluchače vše vnímat. To je ovšem úděl progresivního rocku. Zároveň je stále možné velmi čitelně rozeznat styl starých dobrých Opeth. Je přitom nutno vyzdvihnout Åkerfeldtův zpěv, který dokáže chytnout za srdce, křehce zapůsobit ("Lovelorn Crime"), znepokojit i být řádně naléhavý ("Charlatan"). Stylově nejpestřejší je zde temně pekelná jazzůvka "The Garroter". Závěr pak obstarává dvojce epických skladeb "Continuum" a "All Things Will Pass", jež vytvářejí působivé až osudové finále.

Jednotlivé mnohovstevné kompozice jsou velmi dobře vystavěné a vygradované a drží posluchače ve střehu tak, že i po několikátém poslechu je stále na co se těšit. Byť nezřídka přesahují délky sedmi minut, nenudí. Navíc jsou umně propojeny (podobně jako tomu bývalo u Pink Floyd) zvukovými ruchy. Je možné slyšet dětské, ženské a mužské dialogy. Potíž je v tom, že hlasy jsou bohužel ve švédštině, což trochu narušuje koncept alba v angličtině, který formace proklamovala. K tomu se váže i známá zajímavost. "In cauda venenum" vyšlo ve dvou jazykových mutacích - v rodné švédštině a angličtině. Hudebně se od sebe neliší. Dokonce ani intonačně se obě verze nikterak nerozcházejí. Při poslechu švédské mutace si posluchač může uvědomit, jak je švédština podobně zpěvná jako angličtina. Ve srovnání třeba s Kaipou a jejich albem "Inget nyt tunder solen", na kterém jejich rodný jazyk působí lehce jako odnož maďarštiny, zde vůbec neruší.

Upřímně řečeno, tahle deska není láska na první pohled. Po prvním poslechu nezaujme. Ale to je podobné jako s přehlíženou ženou, která kolem vás již dlouho chodí. Nejprve si říkáte: Sakra co to po mě chce?! Po nějakém čase ale začnete přemýšlet: Však ono na ní něco je! A pak si znovu poslechnete její hlas, všimnete si i jejích očí, vlasů, těla. A po další schůzce si už sami přiznáte: Ona je vlastně fajn. Zamilujete se do ní. Pomalu, ale bezhlavě, bez příčiny. Naprosto vás učaruje.

A takhle je to i s "In cauda venenum". Postupně posluchače vtáhne do jakéhosi krásného příjemného a magického oparu. Zaujme svým vnitřním pnutím, energií, temnotou, ale též neklidem typickým právě pro alba z období od "Blackpark Water" po "Watershed". Co na tom, že se zde nestřídá growl s civilním zpěvem. Parta kolem Åkerfeldta na to šla už trochu jinak. Zní výrazně dravěji, tvrději a hlavně komplexněji než na předchozích třech albech. Muzikanti dokážou velmi úderně zahřmít. Metal, natož pak death, to ovšem není. Spíše jde o modifikovaný progresivní hard rock. Čert vem škatulky, když je to ku prospěchu posluchačova ucha. Ten zde skutečně zažívá zvukové či kompoziční hody. Je pravdou, že kdo očekával návrat k death metalu, může být zklamán.

Zdá se, že Opeth už konečně našli cestu. Sice ne tu metalovou, ale progresivní. A budiž jim to ku prospěchu. Snad jediná možná výtka k nově vydanému dílu směřuje k jisté a stále větší podobnosti s tvorbou Stevena Wilsona, spřízněné duše švédské formace, respektive jejího principála.

A protože Mikael věděl, že se mu podařilo Charóna oklamat, při svých živých kázáních svým věrným dál rád growluje a sjíždí řeky death metalu, stejně jako vyšívá krásné květy na progrockových lučinách. Osvobodil tak svoji duši. Začal žít, skládat a hrát tak, jak mu jeho vlastní nitro říkalo.