Přiznejme si, že s Opeth to nikdy nebylo stylově jednoznačné. Zhruba od alba "Heritage" z roku 2012 však byl jejich příklon k progresivnímu rocku více než patrný. Nemalý vliv na samotný vývoj skupiny měla hudební spolupráce a přátelství frontmana Mikaela Åkerfeldta s britským multiinstrumentalistou Stevenem Wilsonem, který s nimi spolupracuje již od roku 2000.
Opeth nyní přicházejí s novým albem s názvem "Sorceress", které nahráli v totožné sestavě jako předchozí "Pale Communion". Tématicky je nový počin o negativních aspektech lásky, které dokáží být temné a kruté. Není divu, že melodie a texty jsou stavěny spíše v temném duchu.
Album přináší celkem jedenáct skladeb, z nichž je většina vystavena ve standardech dané žánrem progresivního rocku. Novinka je oproti svým předchůdcům stravitelnější, nedá se však říci, že je jednodušší. Hudebníci oproti minulým nahrávkám mírně ubrali na stopáži skladeb, byť nejdelší píseň i tak trvá téměř devět minut. Samozřejmě stále nelze čekat přímočarost typu sloka, refrén, sólo a konec. Košatost skladeb zůstala nezměněna a neustále se v nich něco děje. Je to jistým poznávacím znamení kapely, že skladby začínají nosným motivem, který se však v průběhu i několikrát změní, aniž by píseň ztratila tah a smysl.
Na novém albu není nouze o překvapení, například v titulní skladbě je možné zaslechnout harfu. Samostatnou kapitolou jsou pak dvě křehké a snové písně "Will O the Wisp" a... číst dále
Přiznejme si, že s Opeth to nikdy nebylo stylově jednoznačné. Zhruba od alba "Heritage" z roku 2012 však byl jejich příklon k progresivnímu rocku více než patrný. Nemalý vliv na samotný vývoj skupiny měla hudební spolupráce a přátelství frontmana Mikaela Åkerfeldta s britským multiinstrumentalistou Stevenem Wilsonem, který s nimi spolupracuje již od roku 2000.
Opeth nyní přicházejí s novým albem s názvem "Sorceress", které nahráli v totožné sestavě jako předchozí "Pale Communion". Tématicky je nový počin o negativních aspektech lásky, které dokáží být temné a kruté. Není divu, že melodie a texty jsou stavěny spíše v temném duchu.
Album přináší celkem jedenáct skladeb, z nichž je většina vystavena ve standardech dané žánrem progresivního rocku. Novinka je oproti svým předchůdcům stravitelnější, nedá se však říci, že je jednodušší. Hudebníci oproti minulým nahrávkám mírně ubrali na stopáži skladeb, byť nejdelší píseň i tak trvá téměř devět minut. Samozřejmě stále nelze čekat přímočarost typu sloka, refrén, sólo a konec. Košatost skladeb zůstala nezměněna a neustále se v nich něco děje. Je to jistým poznávacím znamení kapely, že skladby začínají nosným motivem, který se však v průběhu i několikrát změní, aniž by píseň ztratila tah a smysl.
Na novém albu není nouze o překvapení, například v titulní skladbě je možné zaslechnout harfu. Samostatnou kapitolou jsou pak dvě křehké a snové písně "Will O the Wisp" a "Sorceress II". Zejména druhá jmenovaná je jakousi ozvěnou vzdálené psychedelie. Rozhodně se však nejedná o komorní či akustické album, jak by se mohlo zdát. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta stále dokáže rázně udeřit a zahřmít, byť už to není v takové míře, jak jsme slýchávali do alba "Heritage". Daleko častěji se album pohybuje ve vodách art/hard/prog rocku a kapela se na něm evidentně inspirovala v nejlepších obdobích sedmdesátých let. Nejmarkantnější je to asi u "The Seventh Sojourn", kde téměř celé skladbě vládne velmi silný orientální motiv, ne nepodobný tomu, co svého času použili Led Zeppelin. V žádném případě se ale nejedná o epigonství či vykrádání a je férové si přiznat, že orientální motivy v rockové muzice použil kde kdo. Ale nebyli by to Opeth, aby inspiraci nepřetavili ve svůj prospěch a ve stylu sobě vlastním. Nečekejte v souvislosti se zmínkou sedmdesátek, že by album znělo nějak archaicky. Stále to jsou oni, byť po growlingu či death/doom metalu na desce nenaleznete ani stopu.
"Heritage" naznačilo změnu, "Pale Communion" se ještě více rozmáchlo do progresivního rocku a "Sorceress" je logickým statem quo. Jedná se o velmi zdařilé album s výtečným zvukem, které působí velmi kompaktně, je barevné a plné nálad. S trochou pozornosti na něm lze vystopovat vlivy Deep Purple, Led Zeppelin, ale také Rush, Pink Floyd či Jethro Tull. Ale stále to jsou Opeth, byť už trochu jiní. Touto nahrávkou se pravděpodobně definitivně vydali do progresivních vod. Každopádně jim tyto vody sluší a je zcela jasné, že přilákají i nové posluchače.
K absolutnímu hodnocení chybí jen opravdu málo, třeba o něco delší či více vygradované finále alba, ale to je věc vkusu. Za zmínku stojí i povedený obal, který též lehce odkazuje na sedmdesátky. Poslouchat Opeth je jako pít skvělé víno. Po prvním koštu okamžitě poznáte svou oblíbenou odrůdu. Po každém dalším doušku se vám odhalují nové vrstvy vůní a esencí, které vám v ústech způsobí naprostý chuťový orgasmus. Hodnocení tak odpovídá pocitu při poslechu.
82.63%
77.62%
72.73%
Komentáře