Peter Gabriel - Peter Gabriel

Z rozchodu Petera Gabriela se zbytkem Genesis se nakonec obě strany úspěšně vzpamatovaly. Kapela objevila ve svých řadách překvapivě silnou frontmanskou náhradu ve Philu Collinsovi a po chvilkovém tápání se podruhé našla na poli dospělého popu. Gabriel si s rozjezdem své sólové kariéry dal více načas a s eponymním debutem se přihlásil až ve chvíli, kdy Genesis už měli na kontě další dvě desky bez něho. Pečlivá příprava se vyplatila. Gabriel odchod od zavedené značky plně obhájil a dokázal, že se jím o nic neochudil. Jakoby se spíš naopak osvobodil od pout kolektivních dohod a uvolnil si ruce k uskutečňování vlastních hudebních vizí, kterým bude artrocková škatulka už brzy malá.

Na albu označovaném někdy jedničkou, jindy pomocným titulem „Car“ (podle fotografie na obalu) se z ní ještě úplně nevyvlékl. Skladby Moribund the Burgermeister, Humdrum nebo Slowburn svou členitou strukturou splňují progrocková kritéria, celkově ale působí energičtěji, než podobně ambiciózní opusy Genesis. Tím víc to platí o písních Modern Love či Down the Dolce Vita, které mají až hardrockový odpich. Gabriel si ale s jednotlivými styly spíš pohrává, než aby se do nich plně ponořil. Excuse Me uvozují gospelově znějící vícehlasy, které se přelomí do kabaretního popěvku, do Humdrum je nenápadně propašovaná latina, Waiting for the Big One zase vynáší nečekanou kartu charlesovského rhythm'n'blues. Pokaždé jde ale spíš o pastiše, účelové masky (gabrielův oblíbený výrazový prostředek), než o skutečnou změnu hudební identity. Z větší části tahle stylová rozkomíhanost neškodí soudržnosti alba, pouze Waiting for the Big One ji podle mě trochu tříští a sama o sobě není příliš záživná. Tu jedinou bych oželel.

Vrcholná čísla naznačují, že Gabrielova budoucnost (stejně jako jeho bývalých kolegů) leží v sofistikované, aranžérsky i myšlenkově bohaté, ale přece jen písničkovější tvorbě. Akustickou kytarou a chytlavým beatem odlehčená Solsbury Hill, v níž Gabriel reflektuje osvobozující rozměr svého odchodu od Genesis, se po právu stala jeho prvním velkým hitem. Hymnická Here Comes the Flood zase přináší typický gabrielovský „patos s lidskou tváří“, jak ho známe z nejslavnějších nahrávek následujících dekád. Oba skvosty znějí na jeho koncertech dodnes, což samo o něčem svědčí.

Z muzikantské sestavy, která album nahrávala, vyčnívá především jméno Roberta Frippa, další artrockové ikony, která si pauzu v činnosti svých King Crimson krátila mimo jiné i účastí na Bowieho legendárních „Heroes“. V tomto případě se ale drží dost zpátky. Z jeho charakteristických kytarových postupů na desce mnoho neuslyšíme, svoje schopnosti vkládá plně do služeb Gabrielových vizí. Také basa Tonyho Levina ještě není v rámci celkového zvuku tak jasně vyprofilovaná jako na pozdějších nahrávkách. Velkou roli hrají klávesy a syntezátory (Gabriel a Larry Fast), s jejichž narůstajícími technickými možnostmi pracuje Gabriel o poznání odvážněji, než klasicistně zaměřený Tony Banks v jeho bývalém působišti.

I když je Peter Gabriel na svém debutu do jisté míry ještě ve fázi hledání nové tváře, její základní kontury už jsou načrtnuté s obdivuhodnou jistotou a vzrušující je už samotné patrání. Zdá se, že s křídly, která mu po vypadnutí z rodného genesisovského hnízda narostla, si už od počátku ví rady.