Troufnu si tvrdit, že když u nás loni mandolinista Chris Thile koncertoval společně s Bradem Mehldauem, přišlo na tento koncert nemalý počet lidí jen kvůli Thilemu, kterého znali buď jako člena Nickel Creek, nebo spíš právě z Punch Brothers. Poměrně náročné a spíše jazzové ladění koncertu je pak mohlo i překvapit. Nicméně nyní si mohou spravit chuť díky novince "The Phosphorescent Blues". Ačkoli, jak se to vezme.
Pokud někdo začal poznávat tento kvintet v době tři roky staré "Who's Feeling Young Now?", bude z novinky možná trochu překvapený. Pánové se totiž na rozdíl od posluchačsky přístupnějšího předchůdce lehce vrátili víc k naplnění onoho adjektiva progresivní z dob před ním. Je to svým způsobem i nečekané, zvlášť ve vztahu k postavě producenta tohoto alba, kterým není nikdo menší jak T-Bone Burnett. U něj by čekal člověk větší příklon k americaně a roots rocku, avšak výsledek zní, jako by nahrávce dal pouze určitou syrovost, kterou je pověstný, a zbytek nechal na Thilem a spol.
O poněkud alternativnějším pojetí koneckonců svědčí už první skladba, možná lépe řečeno krátký opus, "Familiarity", který má bezmála deset a půl minuty a skupina si v něm hraje s jedním motivem. Hraje si s ním ovšem jen prostřednictvím intenzit svých hlasů a hudebních nástrojů. Prolínání různé síly vokálů a hudebního doprovodu vás ani po těch deseti minutách rozhodně nenudí. Je to svým způsobem geniální i s ohledem na to, když do tohoto... číst dále
Troufnu si tvrdit, že když u nás loni mandolinista Chris Thile koncertoval společně s Bradem Mehldauem, přišlo na tento koncert nemalý počet lidí jen kvůli Thilemu, kterého znali buď jako člena Nickel Creek, nebo spíš právě z Punch Brothers. Poměrně náročné a spíše jazzové ladění koncertu je pak mohlo i překvapit. Nicméně nyní si mohou spravit chuť díky novince "The Phosphorescent Blues". Ačkoli, jak se to vezme.
Pokud někdo začal poznávat tento kvintet v době tři roky staré "Who's Feeling Young Now?", bude z novinky možná trochu překvapený. Pánové se totiž na rozdíl od posluchačsky přístupnějšího předchůdce lehce vrátili víc k naplnění onoho adjektiva progresivní z dob před ním. Je to svým způsobem i nečekané, zvlášť ve vztahu k postavě producenta tohoto alba, kterým není nikdo menší jak T-Bone Burnett. U něj by čekal člověk větší příklon k americaně a roots rocku, avšak výsledek zní, jako by nahrávce dal pouze určitou syrovost, kterou je pověstný, a zbytek nechal na Thilem a spol.
O poněkud alternativnějším pojetí koneckonců svědčí už první skladba, možná lépe řečeno krátký opus, "Familiarity", který má bezmála deset a půl minuty a skupina si v něm hraje s jedním motivem. Hraje si s ním ovšem jen prostřednictvím intenzit svých hlasů a hudebních nástrojů. Prolínání různé síly vokálů a hudebního doprovodu vás ani po těch deseti minutách rozhodně nenudí. Je to svým způsobem geniální i s ohledem na to, když do tohoto organického a neustále se měnícího základu najednou vkomponují společné vokály inspirované Beach Boys. Naproti tomu následující "Julep" je více písničkou, kde si Punch Brothers pohrávají s jazzem, náladami a tak trochu připravují posluchače na to, co má přijít posléze.
Zatímco na předchůdci nebyla inspirace klasickou hudbou tak markantní, tentokrát svůj bluegrass s vážnou hudbou prolínají daleko intenzivněji. Nechybí dokonce ani dvě skladby převzaté od klasických autorů, což je v diskografii kapely úplně poprvé. Do této doby hráli klasiku pouze na koncertech. Tou první je Debussyho "Passepied" z opusu č. 75, který můžete znát pod názvem "Bergmanská svita". Vzhledem k tomu, že je primárně určená pro klavír, málokdy ji uslyšíte v úpravě pro orchestr. Jejich čistě strunné podání je tak velmi neobvyklé, ale zároveň neskutečně osvěžující a podobně jako v případě Thileho podání kompozic na albu "Bach: Sonatas and Partitas, Vol. 1!" se zařadí mezi nejlepší netradiční zpracování klasiky vůbec. Oproti tomu "Prélude" ruského skladatele Alexandera Scriabina je se svojí stopáží pod minutu pouze takovou příjemnou mezihrou, respektive prologem před následující "Forgotten", kde je vliv vážné hudby přes spolupráci mandolíny, houslí a basy cítit velmi intenzivně.
Když jsme psali, že T-Bone Burnett výsledný zvuk příliš neovlivnil, neplatí to o "I Blew It Off", kam k základní pětici přidal ještě bubeníka Jaye Bellerose a sám sebe s elektrickou kytarou. I díky tomu zpočátku perlivá, méně nápadná písnička dostane pro kapelu poměrně neobvyklou přímost a daleko údernější náboj. Opět je ale zároveň prologem k vybičované "Magnet", která svým pojetím nápadně připomíná "Hayloft" z "A Dotted Line" Nickel Creek. To jí ale rozhodně neubírá nic na atraktivitě, spíše naopak.
O Punch Brothers kdosi napsal, že jediné, co od nich můžete čekat, jsou neočekávatelné věci a přesně to vystihuje jejich aktuální desku "The Phosphorescent Blues". Jakékoli škatulkování či popisováni je v jejím případě až skoro nesmyslné, protože se mění v každém okamžiku, taktu i tónu. Je úplně jedno, zda posloucháte bluegrass, jazz, country, folk, rock, či ne, kvintet si s těmito všemi žánry sice pohrává, ale mixuje je takovým způsobem, že opět posouvá svůj punchstyl o notný kus dál. Ten je pochopitelně velmi specifický a rozhodně není pro každého. Jednoduchost a líbivost v něm nenajdete. Pokud ale nacházíte zálibu v hudbě o něco složitější, která se nebojí experimentů, pokusů i určité chytrosti a přitom je založená na výborné melodické skladbě a hlavně na virtuózním instrumentálním podání, budete desku jednoduše milovat.
Komentáře