Punch Brothers

„Sešli jsme se jedné noci, abychom utratili nesmyslné množství peněz, pili příliš vína, jedli steaky a společně se litovali nad našimi zpackanými vztahy.“ Všechno zlé je jak vidno pro něco dobré, pánská ublíženecká jízda dala základy jednomu z nejzajímavějších hudebních projektů posledních let, Punch Brothers.

Mandolinista a zpěvák Chris Thile, člen veleoblíbených Nickel Creek, sice měl chuť utopit žal v založení nové kapely, nad tím, jaký zvolí žánr, se však nezamýšlel. S houslistou Gabem Witcherem, banjistou Noamem Pikelnym, kytaristou Chrisem Elridgem a basákem Gregem Garrisonem, které pozval na natáčení své sólo desky How to Grow a Woman from the Ground, však myšlenka dostala jasnější obrysy. Ačkoliv pocházeli z odlišného hudebního prostředí, od klasiky po čistý bluegrass, rozmanitost se snoubila s hráčskou brilancí i sofistikovaností.

Mírná počáteční bezradnost směřování se projevila na jméně, i když nástrojové složení mohlo ledasco napovědět. Kolektiv se nejdříve shodl na trochu krkolomném The How to Grow a Band, o rok později si říkal The Tensions Mountains Boys, doslova úderný a zároveň zvukomalebný název nakonec převzal z povídky Marka Twaina, Proštipujte, bratři, proštipujte - Punch, Brothers, Punch!

Novináři si definicemi stylového zařazení Punch Brothers značně lámali hlavy. Notná dávka bluegrassu s přesahy do klasické hudby, virtuozita, nekonvenčnost i retro image mladíků v tvídu s vázankami, byla zpočátku krmivem spíše pro fajnšmekry.

Hyperaktivní frontman Thile, nazývaný géniem i jedním z nejprogresivnějších současných amerických hudebníků, dovedl Punch Brothers už rok po založení do Carnegie Hall, kde představil svůj opus, vyrovnávající se s jeho rozvodem. Čtyřicetiminutová suita Blind Leaving the Blind byla také ústředním tématem debutu Punch. Souboru se nevyhnula menší personální změna, basistu Grega Garrisona, nahradil pětadvacetiletý Paul Kowert.

Na producentovi záleží

Ať je kapela sebeskvostnější, role producenta je zásadní. Punch Brothers měli při výběru více než šťastnou ruku. Druhé album, Antifogmatic (2010), produkoval Jon Brion, jenž se podílel třeba na deskách Brada Mehldaua, Rufuse Wainwrighta či Fiony Apple a na nahrávku navázal také dokumentární film How to Grow a Band, režiséra Marka Meatta. Natáčení probíhalo celý rok a rozhodně bylo co filmovat. Punch Brothers si střihli turné s Paulem Simonem, navíc není tajemstvím, že Thile někdy jen těžko krotí své ego a film tak zobrazoval i tenze mezi jednotlivými hráči.

Rok 2012 byl nepochybně nejúspěšnějším a přitáhl na Punch Brothers pozornost posluchačů, kteří pravděpodobně ani netušili, že něco jako blugrass existuje. Pochvalně se o nich zmínil Elton John v rozhovoru pro Rolling Stone, popisující je jako ohromující a brilantní jam band, se kterým by si přál nahrávat. Kromě toho, že hned zkraje roku vydali širší veřejnosti žánrově přístupnější a otevřenější třetí album, Who's feeling Young Now, přispěli také skladbou Dark Days na soundtrack ke kasovnímu trháku Hunger Games - pod producentskou taktovkou T-Bone Burnetta, jehož hudební doprovod ke snímkům jako Bratříčku, kde jsi? či Návrat do Cold Mountain, patří k soundtrackové špičce. Who's feeling Young Now bylo specifické v mnoha směrech.

Producent Jacquire King, mající na kontě spolupráci s Tomem Waitsem i Kings of Leon, o několika desítkách nominací na Grammy nemluvě, dokázal na desce nejen předvést energii živých hraní Punch Brothers, ale neváhal užít i covery jako Kid A od Radiohead. Jako bonus k řadové desce, vydala kapela EP s názvem Ahoy! a hned několikrát si zahrála s komikem a milovníkem banja Stevem Martinem – ano, toho z Bláznivé střely.

Když se bluegrass snoubí s klasikou

Zprávy o práci na čtvrtém albu prosakovaly jen velmi ojediněle, hudební bratříčci se však s Burnettem pustili do dalšího soundtracku ke Coenovskému V nitru Llewyna Davise. S jeho pomocí také natočili The Phosphorescent Blues. Novinka se od předchozích nahrávek liší přístupem a značně pestrou žánrovou paletou. Těžko říct, zda je to díky dozrávání Punch Brothers, T-Bonovým vedením, nebo kombinací obého. Nezvykle byl přizván bubeník Jay Bellerose, více než kdy předtím se objevují vokály, nelká se nad vztahy, ale poukazuje na střet mezilidské komunikace s moderními technologiemi. Když před několika lety dostali Punch Brothers otázku, zda si myslí, že je jejich muzika schopná oslovit davy a vyprodat haly, působilo to spíše utopicky. Po bleskově vyprodaných sálech jako Royal Albert Hall v Londýně, není už o oblibě strunné sestavy v zámoří i na starém kontinentě sebemenších pochyb.

Pro Rock & Pop Anna Mašátová