Robbie Williams - The Heavy Entertainment Show

Ač se tomu pomalu nechce věřit, letos je tomu už hezkých dvacet let, co svůj debutový singl vydal britský rošťák Robbie Williams. Předělávku skladby "Freedom" od George Michaela sice v době vydání nešlo brát jinak než jako oslavu konečně nabyté svobody po vyhazovu z Take That, ale co přišlo vzápětí, čekali snad jen ti největší optimisté. V prvních deseti letech Robbie nedokázal šlápnout vedle a vypracoval se na jednu z největších evropských hvězd.

První otřes přišel po odchodu spoluautora většiny největších hitů Guye Chamberse, o svou korunu evropského krále popu přišel v období kolem alba "Rudebox", které dodnes polarizuje posluchače (stále je to jedna z nejzajímavějších položek v jeho diskografii). O každé další nové desce se mluvilo jako o comebackové a zatím žádná jej zpět na vrchol nevrátila. A nejspíš na tom nic nezmění ani jeho nejnovější, jedenáctá nahrávka "The Heavy Entertainment Show".

A že očekávání tentokrát byla opravdu velká. V prvé řadě je zpátky Guy Chambers (sice pomáhal už na předchozí "Swings Both Ways", ale to přece jen šlo o swingovou odbočku), s nímž Robbie napsal největší hity své kariéry, a tak nějak se doufalo, že jestli jej někdo může vytáhnout zpět nahoru, je to právě spoluautor hitů "Angels", "Feel" nebo "Let Me Entertain You". Dalším faktorem vzbuzujícím mírné natěšení byla předloňská kompilace "Under The Rada Volume 1", sbírka nevydaných skladeb obsahující překvapivě silný materiál. O to víc zamrzí, že novinka pouze značí dlouhodobý úpadek ve zpěvákově kariéře.

Jediné, co přetrvalo, je určitá míra uličnictví a nadhledu - přece jen čekat, že by se Robbie najednou začal brát vážně, je trochu nesmyslná představa. Problém je v produkci a skladbách samotných. Snad aby jeho materiál měl široký generační záběr, řítí si to přes několik hudebních stylů a poloh, což ve výsledku znamená, že nahrávka je nevyrovnaná a nesourodá.

Zatímco v minulosti si vystačil sám se sebou a většinu desek psával pouze s Chambersem, s novinkou mu pomáhali The Killers, Ed Sheeran, Stuart Price nebo Rufus Wainwright, ale snad jen poslední zmíněný přináší na desku trochu šarmu. Abychom Robbiemu úplně nekřivdili, je na desce i pár povedených míst. V momentě, kdy přestane tlačit na pilu a snaží se bavit sebe i ostatní jako v Electric Light Orchestra ovlivněné "Bruce Lee", jako by se vrátila ztracená jiskra. "Sensitive" je zase příjemná elektro-soulová záležitost, která sice trochu z alba trčí, ale jako jedna z mála je opravdu nakažlivá. "Hotel Crazy" natočil Robbie s již zmíněným Rufusem, a i když by se spíše hodila na předchozí swingovou řadovku, oba interpreti si spolupráci užívají a v nahrávce je to slyšet (hlavně část textu "I'm a Big Mac short of a Happy Meal" se povedla).

A ten zbytek? Titulní track a "Sensational" jsou celkem povedené intro a outro a určitě budou skvěle fungovat naživo. "Party Like a Russian" je jeden z nejhorších Robbieho úvodních singlů vůbec, a i když by měl jít ve stopách "Rock DJ" nebo "Millenium" (jsou také postavené na samplech známých skladeb), v tomto případě jde o srandičku, které by to slušelo nejlépe na b straně singlu. Šedesáté osmé místo v britské hitparádě lze považovat v tomto případě za úspěch. "Mixed Signals" je přispěvek od The Killers, který Robbie trochu vytahuje z průměru, stejně jako skladbu "Motherfucker" s celkem vtipným textem (je potřeba vysvětlit synovi, že všichni v rodině jsou motherfuckers). V případě balad "Love My Life" a "David's Song" můžeme přímo mluvit o vatě. Druhá zmíněná je snad zajímavá jen tím, že ji Robbie napsal pro svého manažera, který skonal loni v létě, a i když by si chtěla hrát na další "Angels", její melodii si po skončení skladby nevybavíte.

"The Heavy Entertainment Show" není vyloženě průšvih. Skalní fanoušci budou nejspíše nadšení a koncerty vyprodané (což je dobře; přece jen je potřeba splatit barák v LA), jen to stále není onen vytoužený návrat v plné formě, který je už tak dlouho vyhlížen a pořád v nedohlednu. Asi je na čase se smířit s tím, že vše zásadní jsme již od Robbieho slyšeli a v budoucnu nás čeká už jen nostalgické vzpomínání na jeho vrcholné období v noughties. Rád bych se mýlil.

A ještě drobná poznámka závěrem. K dispozici je i deluxe verze obsahující pět dalších položek, z nichž si vaši pozornost zaslouží duet s Johnem Grantem "I Don't Want to Hurt You" - být skladba na standardní edici, dávám jeden bod nahoru.