Salif Keita - La Différence

Mistrovská díla, jakými byla předchozí Keitova alba Moffou a M'Bemba se těžko překonávají. Fenomenální pěvec z Mali se rozhodl, že to ani nebude zkoušet, a po velmi tradičních nahrávkách se vydal opět trochu jinou cestou. Cestou, kterou sledoval v 80. a 90. letech, a na níž vydatně vstřebával impulzy euroamerických hudebních novot. Ani řeky world music ovšem nejsou po dvaceti letech stejné, a Salif Keita tudíž nevstupuje do týchž vod, jako kdysi. Včleňování západního instrumentáře probíhá na La Différence mnohem citlivěji a pořád na čistě akustické bázi (věku syntezátorů v afropopu dávno odzvonilo).

Velmi decentně se do zvuku Keitovy kapely vrátily bicí s rovnějšími rytmy, syntetickou aviváž suplují mnohem příjemnější smyčce. Ty mají třeba ve skladbě Samiga výrazně blízkovýchodní odér, a není divu, když je aranžoval libanonský jazzový zázrak Ibrahim Maalouf, který do stejného kusu přidal i něco ze svého trumpeťáckého umění. Další hostující hvězdou z plus mínus jazzového břehu je kytarista Bill Frisell, který nádherně vyzdobil píseň Folon. Z nástrojů „odjinud“ můžeme slyšet ještě táhlé violoncello ve skladbě Gaffou, kde Salif Keita podává zřejmě nejemotivnější výkon na desce, nebo piáno (Folon, Papa), ale základním kamenem zůstávají strunné nástroje: kytary a loutny ngoni.

Část materiálu na albu je recyklovaná. Ale pokud Salif Keita cítil potřebu se ke starším písním Seydou, Folon a Papa vrátit a pojmout je podle svého současného uměleckého rozpoložení, jeho intuice byla naprosto správná. Zejména z druhé a třetí jmenované vytvořil na La Différence podmanivě křehké klenoty s obrovským osobním vkladem. Intimní, rozechvělá krása. Jejím protipólem jsou pak skočnější kousky jako titulní La Différence reflektující Keitovu hořkou zkušenost černošského albína, nebo Ekolo d'Amour, z níž refrén v podání neodmyslitelného ženského sboru dělá nejnápadnější hit.

Album jako celek ve mně nezanechává tak absolutní pocity, jako předchozí, afričtější M'Bemba. Přesto nevnímám otisky západního hudebního myšlení jako dílo kompromisu, ani jako něco rušivého. Pro evropské ucho je díky tomu repertoár zvukově variabilnější, aniž by mířil do mainstreamových mělčin. A hlavně: citový náboj Keitova zpěvu má stejně vysokou hodnotu jako v minulosti. Síla jeho hlasu v expresivních kaskádách i něžných vyznáních stále nemá konkurenci. Rozdíl (la différence) mezi ním a haldou dalších skvělých afrických muzikantů nespočívá jen v barvě kůže.