SikTh - The Future in Whose Eyes?

Britové Sikth patří k tomu nejoriginálnějšímu, co současná progresivní metalová scéna nabízí. Neberou se příliš vážně a o to větší zápal do svých nápadů vkládají. Ačkoliv tihle šílenci fungují už od roku 1999, včetně novinky "The Future In Whose Eyes" vydali teprve tři plnohodnotné nahrávky. Na druhou stranu, každé jejich dílo budí pozornost a obdiv nad těžko uchopitelným rukopisem, který je ovšem stravitelný i pro běžného metalového posluchače.

Novinka je také zajímavá přijetím nového zpěváka Joea Rossera, který tak vypomáhá lídrovi Mikeemu Goodmanovi s čistými vokály. Rosser nahradil dlouholetého člena formace Justina Hilla, který se rozhodl věnovat dráze producenta. Oba zpěváci k sobě vokálně pasují a chemie mezi nimi alespoň po hudební stránce funguje. Jejich sehranost nejlépe vystihuje skvělá, divoká, až Pattonovsky překotná "Century Of The Narcissist?". Zajímavé vokální výměny ovšem nabízí i "Riddles Of Humanity", jedna z těch melodičtějších a zároveň nejsilnějších písní alba.

Sikth se i na novince drží svého mixu mathcoru, djentu, avangardního metalu, prog-metalu i croosoveru. V jejich hudbě ale uslyšíme i vlivy System Of A Down, Faith No More či Korn. Hudebně jde sice o příbuzné Meshuggah, The Dillinger Escape Plan, Converge i Periphery (ze kterých si v písni "Cracks Of Light" zahostoval zpěvák Spencer Sotelo), jejich zvuk je ovšem natolik specifický, že by Sikth klidně mohli tvořit vlastní sub-žánrovou škatulku.

Za to může zejména druhé, jedenáct let staré album "Death Of A Dead Day", které udalo směr progresivního metalu na další dekádu. Sikth sice nejsou tolik médii opěvovaní jako jejich žánroví kolegové Meshuggah, ale co do propracovanosti hudebních kompozic se jim rozhodně můžou rovnat. Oproti slavnějším Švédům je odlišují snad jen melodičtější pasáže, při kterých se posluchač alespoň na moment nadechne před nadcházející sprškou kytarového a rytmického parkuru.

Třetí album "The Future In Whose Eyes" si v pestrosti i nápaditosti nic nezadá s jejich nejúspěšnějším předchůdcem a nabízí třičtvrtěhodinový materiál s minimem slabších míst. Od strhujícího úvodu "Vivid" až po závěrečné mluvené outro "When It Rains" jde o atmosférický klenot s obdivuhodnou hráčskou dispozicí a autorskou nápaditostí, která se v nadprodukci rutiny opravdu cení. Sikth si širší pozornost zaslouží.