The Smashing Pumpkins - Oceania

Před pěti lety měl být "Zeitgeist" něco jako záchranný kruh, který měl Billyho Corgana udržet na hladině. Záhy se však ukázalo, že tento kruh má až povážlivě mnoho děr, a muzikant, frustrován a nepochopen, začal vykřikovat: "Už nikdy víc žádnou klasickou desku". Zbavil se i posledního přeživšího z původní devadesátkové sestavy, bubeníka Jimmyho Chamberlina, avšak následně se obklopil novými muzikanty a opět naskočil na svůj nepotopitelný koráb se jménem The Smashing Pumpkins na kýlu.

Přestože se mu nepodařilo spojit původní sestavu (byť se o to v minulosti aktivně snažil), nová jako by té původní z oka vypadla; za pohlednou baskytaristku pohledná baskytaristka, místo výborného bubeníka výborný bubeník (není podstatné, že by Mike Byrne mohl Corgana oslovovat "tati") a místo kytaristy s asijskými kořeny kytarista s asijskými kořeny. Na každý pád má návrat od konceptu já, Corgan k pojetí my, kapela pro chicagskou legendu blahodárné účinky - zatímco podtitulem poslední, místy až metalově znějící nahrávky "Zeitgeist" bylo: hledáme se, "Oceania" už z dálky hlásí: našli jsem se. Po letech bezcílného bloumání a tápání je tak na světě deska, které nechává vzpomenout na atmosféru kultovních nahrávek "Siamese Dream" a "Mellon Colie And The Infinity Sadness".

Dobrá zpráva: Corganův rukopis je stále dobře rozpoznatelný. Třeba hned úvodní "Quasar": mezi hřmotnými kytarovými stěnami se jako ještěrka v trávě míhá kvílivá kytara, aniž byste tušili, kam se zakroutí za další dvě vteřiny. Podobný post-grunge feeling má i následující "Panopticon". Celkově se kytary na "Oceanii" poměrně často vracejí k osobitému soundu, na nějž by v devadesátých letech mohli mít The Smashing Pumpkins ochrannou značku. Naopak jsou zde častěji slyšet elektronické linky (u skladeb jako "Pinwheels" nebo "One Diamond, One Heart" tvoří dokonce jednu z hlavních linií), snad coby vzpomínka na rozporuplně přijímanou "Adore".

Zdaleka nejsilnějším momentem celé nahrávky je krasosmutnění "Pale Horse". Procítěná věc, u níž mrazí podobně jako kdysi u "Disarm" nebo "Mayonaise", má všechno ze zlatého Corganova know-how - silné téma (antidepresiva), laskavou, melancholicky vzletnou náladu, nehrané emoce a k tomu nádherně hebký back-vokál basačky Nicole Fiorentino. Čirá krása! Podobně autentické atmosféře se The Smashing Pumpkins za celých šedesát minut přibližují poměrně často, avšak pomyslná jiskra přeskočí už jen výjimečně.

Doba, kdy byl Billy Corgan na vrcholu skladatelské geniality a měnil ve zlato vše, na co sáhl, je nenávratně pryč. Přesto "Oceania" nezklamala. Billy, můžeš zase chvíli v klidu spát.