The Smashing Pumpkins - Cyr

Ti, co znají Billyho Corgana fakt dobře, jej nezřídka označují za sociopata a egomaniaka. I to byl důvod, proč se The Smashing Pumpkins v roce 2000 rozpadli a proč jim trvalo tak dlouho, než natočili album v podstatě v původní sestavě (i když v mezičase frontman vydával jiné, dnešní optikou vlastně zbytečné věci, ať už pod hlavičkou své slavné kapely, nebo pod jménem Zwan).

Čtvrt století od vydání nejslavnější desky "Mellon Collie And The Infinite Sadness", nahrávky, za kterou můžeme na Corgana všechny v úvodu zmíněné diagnózy oprávněně nalepit, tu byla, zdá se, skvělá konstelace pro pokus o stejně nebo alespoň podobně legendární počin. V takovém rozpoložení se začala probouzet kolekce "Cyr" (a údajně má Corgan napsaných dalších pět desítek písní na další řadovky; toho se, pokud je to pravda, docela bojím).

A tak The Smashing Pumpkins už dlouho dopředu před vydáním novinky pouštěli do světa singly, které vlastně nebyly vůbec špatné a jako samostatné songy se poslouchaly docela dobře. Ve svých třech a půl minutách zaujaly, navíc je doprovázela pěkná videa. A zdálo se, že to Corganovi konečně vyjde. Že zlomí to prokletí druhého tisíciletí, které jako by mu tvůrčí potenciál oslabilo.

A ani to, že se rozhodli pro úkrok - udělat tentokrát synth-popové album - nemusel být špatný nápad. A tak jsme napjatě čekali, jaké skladby vyplní ty rádiové nebo spíš streamovací singly. A jo, možná naivně jsme doufali v něco víc. Delší, experimentálnější, ne tak singlové kusy. Něco, co bude tím správným protipólem již zveřejněného. Koření k tomu nejmasovějšímu základu. Něco, co nesází na jistotu.

"Cyr" ale bohužel nic takového nenabízí. Ve své dvacetitrackové stopáži (mimochodem taková zajímavost - co se délky této dvojdesky týká, je překvapivě kratší (o minutu dvacet) než jednodeska a jinak skvělá "Adore" z roku 1998) je neuposlouchatelná, a to hlavně pro zaměnitelnost jednotlivých skladeb a pořád stejné nebo přinejlepším podobné šablony, podle kterých byly písně tvořené.

A i když mám některé z nich rád (nejvíc "Wyttch" a "Purple Blood") a dalo by se z nich poskládat krátké šestipoložkové ípíčko, které by mne vlastně i bavilo, takhle dohromady to nudí a nedává to vůbec smysl. A to hlavně proto, že tu kromě kontrastů chybí také něco jako náboj. Emoce. Něco víc než jen ukňouraný Corgan. A zůstává jen nahrávka, o které si za pár měsíců budete pamatovat jen to, že byla dlouhá, nudná a nezáživná.

A ještě jedna věc mi při poslouchání "Cyr" došla. Konečně jsem pochopil, proč mne tak bavilo album "American Gothic".