Sparks - Hippopotamus

Když v roce 1968 bratři Maelovi založili skupinu Halfnelson, o čtyři roky později přejmenovanou na Sparks, těžko mohl kdokoliv tušit, že ještě v roce 2017 vydají album, které dokáže směle konkurovat hudebním kolegům. Oni navíc představili jeden ze svých vůbec nejsilnějších materiálů v historii.

Nebereme-li jako plnohodnotné řadové album experimentální počin "The Seduction Of Ingmar Bergman" z roku 2009 a eponymní debut FFC, tedy spojení se skotskou partou Franz Ferdinand, jde o první nahrávku po téměř deseti letech. I tentokrát jsou hudebně progresivní, popově hraví a nápadití. Texty jsou tradičně velmi originální, až znepokojivě filosofické (ale spíš tak mimochodem) a dotváří z hroší novinky silný dojem.

Album otevírá klidná, krátká píseň "Probably Nothing", která se věnuje ztrátě paměti a která zaujme krásným klávesovým doprovodem. Na příjemný otevírák navazuje hned nejenergičtější a asi nejhitovější skladba alba (lze-li to ve vztahu ke Sparks takto označit), výmluvně nazvaná "Missionary Position", která připomene zlaté časy Queen. Russell vokálně dokazuje, že je stále v ohromné formě a jeho barva hlasu má pořád to neocenitelné kouzlo.

Sparks pokračují ve své brilantní krasojízdě i v další singlové písni "Édith Piaf (Said It Better Than Me)". Pomalé snění zahalené ve francouzském oparu je dalším z vrcholných děl amerického dua. Naopak "Scandinavian Design" je chladným exkurzem do švédské nábytkářské velmoci. Do éry new wave, která zasáhla v osmdesátých letech i Sparks, se vrátíme s lehce ztřeštěnou "Giddy Giddy". Když už je řeč o ztřeštěnosti, titulní skladba "Hippopotamus" je její čirou esencí. Autorsky je to píseň velmi povedená, lehce psychedelická s operním a punkovým kořením. Nápaditost a neexistence hranic, to jsou přesně ti Sparks, pro které je tolik milujeme.

Ani druhé polovině novinky nechybí silné momenty. Potěší hravě naivistická "I Wish You Were Fun" s opravdu kouzelným feelingem či elektro-popová "The Amazing Mr. Repeat". Za zmínku stojí i závěrečná "Life With The Macbeths", kde si pěvecký part střihla operní pěvkyně Rebecca Sjöwall. Povedená tečka za strhující deskou.

Sparks na "Hippopotamus" nabrali další dech (ačkoliv ho vlastně nikdy neztratili) a připravili jednu ze svých vůbec nejlepších nahrávek. Album nemá slabší moment, je přeplněný nápady a originálními aranžemi, skvělými klávesovými party Rona Maela i působivými texty. A kdo se zúčastnil tuzemské koncertní premiéry v Lucerna Music Baru, ví, v jaké formě oba pánové v současnosti jsou.