Switchfoot - Native Tongue

Je to neuvěřitelné, ale musíme to zase napsat. A protože číslo už jste viděli, proč to nevypálit rovnou ze startu. Switchfoot totiž už ZASE natočili vynikající desku. Už pojedenácté! Proto znovu úspěšně zapomeňte na všechny ty kapely typu OneRepublic, Coldplay, Kodaline, Imagine Dragons, Maroon 5 a další. Nic proti nim, ale s narůstajícím počtem nahrávek jste si nemohli nevšimnout, že už si na nich musíte umět vyselektovat ty opravdu dobré písničky, k nimž se chcete vracet, a s fanouškovsky přivřenýma očima předstírat, že "to přece nejsou alba o třech čtyřech dobrých singlech a že zbytek není vata". To je přece silné tvrzení a jako příznivce některé z formací si nechcete něco takového vůbec připouštět. Proto sami sobě tak trochu lžete.

Jenže když si pak pustíte jakoukoliv desku Switchfoot, znovu si tu krutou pravdu uvědomíte. S nimi se vám totiž nic takového nestane. Oni totiž ty svoje řadovky mají plné kvalitních a silných kousků neustále. Vata je pro ně sprosté slovo. Neuslyšíte od nich song, který by nebyl postaven minimálně na jednom neotřelém nápadu. Na netradičním nástroji. Na neobvyklé melodické lince. Na stylu zpěvu frotmana Jona Foremana. Na aranži nebo drobném elektronickém prvku. Je jedno, co to bude. Prostě tam vždycky něco je. Něco, díky čemuž vás ta skladba zaujme. Díky čemuž na ni nezapomenete. A budete si ji chtít pustit znovu, abyste se ji mohli naučit a zpívat s nimi.

Těžko napsat recenzi na novou studiovku a neopakovat, co už jste si přečetli v článcích o těch předchozích. Zároveň platí, že jestli je na deskách Switchfoot něco, v čem se opakují, nejsou to nápady. Navzdory početné tvorbě sami sebe nevykrádají a ta jedna jediná věc, která se u nich nemění, je kvalita.

Na "Native Tongue" stojí za zmínku jedna věc. Jedná se o kolekci, kterou kapela dávala dohromady po delší pauze. To slovo je v kurzívě, protože po skončení turné k "Where The Lines Shines Through" v roce 2017, během něhož muzikanti zavítali i do Trnavy, oznámili, že si poprvé ve své dvacetileté kariéře naordinovali pauzu. Nevydržela však dlouho. Tvůrčí přetlak vrátil skupinu pojmenovanou podle surfařské hantýrky zpět do studia a v půlce ledna šlo dílo na trh. Ten už ale bohužel není kvalitnímu poprocku nakloněn, neboť poprvé od roku 2003 a průlomového počinu "The Beautiful Letdown" se s novinkou v americké albové hitparádě Billboard pánové nepodívali do Top 20, ale skončili až na čísle 41. Snad to nikoho neodradí.

Mimochodem, kromě bratrů Jona a Tima Foremanů a drobných příspěvků Tylerů Sprye a Chestera jim ve třech kusech s produkcí vypomohl Brent Kutzle, basák a cellista OneRepublic. Jedná se o "Native Tongue", "Voices" a "The Hardest Part".

Tak si je rovnou rozebereme. Hned titulní song tak trochu navazuje na to, že se formace vrátila k tomu, co je pro ni přirozené, volá po návratu k lásce a staví hodně na rytmice a sborových zpěvech, čímž připomene ty lepší momenty Imagine Dragons, což jsou paradoxně jejich žáci (a ne naopak, jak si mnozí myslí). I v elektroničtější "Voices" pojednávající o psychických problémech byste podobnost například s jejich hitem "Thunder" našli, je to však skladba natolik soběstačná, že obvinit je z kopírování skutečně nelze. "The Hardest Part" je zase unikátní nejen v tom, že se jedná o nezvykle elektronickou a syntezátory prodchnutou píseň, ale také v tom, že jde o jeden z mála duetů v diskografii Switchfoot. Zde dostala šanci Kaela Sinclair z M83.

Album začíná hodně kytarovým, rockovým otvírákem "Let It Happen". Jako protiklad pak působí nádherná balada "All I Need". Do ní vklouznete jako do sametového pyžama a v posteli už vám bude hrát jako ukolébavka. Tedy do doby, než v ní objevíte tu něžnou, ale nepřeslechnutelnou epičnost a stadiónovou hymničnost jako z dob hitu "Dare You To Move". Ano, právě jste slyšeli vrchol nahrávky.

"Dig New Streams" má dost zvláštní úvod, možná z něj taky budete mít nejdříve rozpaky, ale jen do doby, než se skladba rozjede do dětsky hravé a zábavné věci s odsekávaným zpěvem, která by se svou roztodivností klidně hodila do nějaké pohádky typu "Shrek". Jisté je, že nic takového jste od téhle party ještě nikdy neslyšeli.

"Joy Invincible" má pro změnu nejsilnější text, dotýká se témat, o nichž se nikomu moc nechce mluvit, natož si je připouštět. Je o tom, jak se vám svět a sny rozpadnou, když je váš blízký náhle v nemocnici a vy ho prosíte, aby ještě otevřel oči.

Vícevýznamové texty, které byly vždy silnou stránkou tvorby Switchfoot, dobře ilustruje například "Prodigal Soul" (s akustickou kytarou ve slokách), která může být o víře v Boha a návratu k němu, stejně tak ji ale můžete vnímat jako pokračování předchozí skladby, kterou tentokrát zpívá ten nemocný své rodině.

Rockový feeling se zkreslenými kytarami se po krapet ospalé "Wonderful Feeling" vrací v bojovné "Take My Fire", což je tak úderná věc, že byste ji čekali možná někdy v úvodu, nikoliv až skoro na konci stopáže. Trochu jiný způsob práce s kytarami nabízí zase osudová "The Strenght To Let Go" s fantastickým vyvrcholením, další z mnoha těch nej, které tady nejdete. Husí kůže zaručena.

U "Oxygen" si po tom emočním drásání trochu vydechnete (ha!), na což naváže vyklidněná "We're Gonna Be Alright", v níž dojde na ukulele i havajskou pohodu plnou vln a surfování. Kraťoučký klavírní lovesong "You're The One I Want" nádhernou kolekci uzavírá.

A tak, stejně jako u všech předchozích desek, můžete úplně ignorovat, že za Switchfoot je nějaká historie. Ani jako posluchač panic se nemusíte bát do toho jít po hlavě klidně až s touto studiovkou. Dostane vás totiž okamžitě a k těm starším položkám jejich diskografie se pak díky tomu namlsání stejně vrátíte. Takže ano, zase je chválíme a opět na ně dojde řada i na konci roku při bilancování toho nejlepšího. Je fajn, když jsou na světě alespoň nějaké jistoty.