Taylor Swift - 1989

"Chceme zpátky starou Taylor!" už jistě křičí a bouchá při tom do stolu nejeden zhrzený fanoušek princeznovského country-popu, jehož byla Taylor Swift léta nejvýraznější představitelkou. Právě aura vzorného děvčete, co do srdce fanoušků vplouvá skrz upřímné holčičí zpovědi, ji dostala až na vrchol: všech jejích čtyřech studiovek se prodalo minimálně po pěti milionech kusů, přičemž pro dvě poslední v týden vydání upalovalo do obchodů více než milion Američanů. A ceny získávala při svém mládí takovou rychlostí, že by si mohla otevřít muzeum, kde by je všechny vystavovala. Ani ona ale nechce zůstat stát na místě, a tak se po úspěšných námluvách s popem v podobě minulého alba "Red" rozešla s country úplně a rozhodla se plavat s proudem. Ne však někde uprostřed, zastrčená a pokorně čekající, jaké trendy nastolí kolegyně. Na "1989" sama hraje nejvyšší popovou ligu.

Zběsilé disko, hostovačky právě letících rapperů, závoj erotiky? Ale kdepak, to mají ve svých písních jiné zpěvačky. Pátá řadovka Taylor Swift je poctivě vypiplanou popovou deskou se zřetelnými odkazy na pozdní osmdesátá léta, na jejichž konci (v prosinci 1989) se zpěvačka narodila. A i když není ve svém zvuku nijak přelomová a z hlediska popu ani příliš inovativní, nepůsobí jako retro, ale jako čirá oslava žánru s moderním zvukem a smysluplnými texty.

Euforickou smršť vybroušených popových diamantů odpálí hned úvodní "Welcome To New York", prosluněná synthpopová hymna pojednávající o inspiraci, kterou jí přineslo americké velkoměsto, kde vždy toužila žít. Je to pop radostný, nasládlý, navoněný, ovšem ne triviální ani výplachový. O to víc je posluchač překvapen, když postupně proplouvá tracklistem a čeká na nějaká slabá místa. A ona nepřicházejí a nepřicházejí.

Místo toho Taylor sype jeden potenciální singl za druhým. Ódu na mládí a bezstarostnost "Blank Space", z níž srší taková lehkost, že si přejete, ať neskončí. Vzpomínku na Taylořina bývalého milého "Style" (nebo Styles?), který "má v očích výraz jako James Dean". Vtíravě-nevtíravou "Out Of The Woods", kterou kolega Boček přirovnal k repertoáru švédské bohyně Robyn a jejíž neutuchající opakování refrénu "Jsme pryč z toho nejhoršího? (4x) Jsme už v bezpečí? (4x) Dobrý!" je tak přitroublé, až je geniální. O rozjuchaném pilotu "Shake Ot Off", plném nadhledu a vtipu, ani nemluvě.

"1989" je po hudební stránce tak propracované a dotažené album (švédská dvojice Max Martin - Shellback opět zaúřadovala), že byste mu snad i odpustili, kdyby nevynikalo texty. Jenže Taylor Swift není coby autorka žádné béčko, ostatně jako bývalá písničkářka se právě o slova opírala především, a i když tentokrát všechny akustické kytary, ukulele a mandolíny v podstatě uložila do skříně, na lyrické kvalitě se to nepodepsalo. Naopak - texty jsou tentokrát peprnější a promyšlenější než když dřív.

Chytře zakomponované odkazy k její bývalé lásce Harrymu Stylesovi z One Direction už jsme nakousli, Taylor se ale nebála pustit na tenký led a vyřídit si účty také s jednou kolegyní. Její jméno sice neprozradila, ovšem i vrabci na střeše si cvrlikají, že se jedná o Katy Perry. "Pořád mám jizvy na zádech od tvého nože, takže si nemysli, že je to minulost, protože tyhle druhy zranění trvají a trvají," vzkazuje v "Bad Blood".

A když už si myslíte, že aspoň na konci třináctipoložkového tracklistu musí desce zákonitě dojít dech, čeká na vás temným závojem zahalená "I Know Places" s tíživou atmosférou a hutným podkladem z dílny Ryana Teddera - hitmakera z One Republic. A především největší překvapení v podobě závěrečné lahůdky "Clean". V ní se Taylor spojila s britskou alternativní popařkou Imogen Heap, jejíž rukopis (i hlas) je v jemně pulzující písničce se smutným, ale étericky podávaným textem jasně slyšet. A je z toho finále jako řemen.

"1989" je zkrátka album, které by Taylor mohly mnohé, v popu daleko protřelejší kolegyně závidět. Mezi fanoušky se, vzhledem k definitivní rozlučce s country, jistě dočká různorodého přijetí, ale odřízneme-li od zpěvačky její minulost a podíváme se na ni čistě popovýma očima, dostaneme precizně vypilovanou nahrávku plnou silných jednotlivostí, která se i přesto nerozpadá na kusy. Možná nebude "1989" trhat v Americe, zemi country zaslíbené, prodejní rekordy jako předchozí počiny čtyřiadvacetileté interpretky, zato je Taylor Swift na nejlepší cestě stát se opravdovou globální superhvězdou.

Druhý pohled Tomáše Parkana - 5/10

Odklon Taylor Swift od country více k popu se dal čekat. Koneckonců už "Red" bylo countryové jen zčásti. Rébusem tedy bylo, jak moc se od něj vzdálí a kterým směrem se vrhne. Vybrala si cestu určitého indiferentního popu, který by vlastně mohl dělat kdokoli. To je asi největší kámen úrazu této nahrávky.

Vždycky jsem si říkal, že ať bude Taylor Swift dělat cokoli, bude v tom excelentní. Bohužel, novinka "1989" mě nepříjemně vyvedla z omylu. Nejde snad o to, že by zapomněla psát písničky. To v žádném případě ne, melodicky předvádí svůj standard, který je pro jiné vrcholem, pouze se nechala příliš ovlivnit producenty. Ti ji společnými silami uvrhli do zvuku, který můžeme slyšet na současné americké scéně od každé třetí zpěvačky. Přitom to všechno začalo tak slibně - "Shake It Off" je pecka jak Brno. Když už pop, tak s takovýmto nápadem a energií. Bohužel, písnička s takovým nábojem a nadhledem je na "1989" jediná. Tomu zbytku invence jaksi chybí, nebo se příliš inspiruje u jiných electropopových projektů. Abych jí úplně nekřivdil, nedostatkem originality netrpí "Out Of The Woods", "Style" a "I Know Places", ale zbytek se vám slije takovým způsobem, že po jeho poslechu vlastně ani nevíte, co jste skoro hodinu poslouchali. A nepomáhá ani urputné soustředění. Tím akorát zjistíte, že "Blank Space" vám až moc připomíná takřka zapomenutý počin Paris Hilton.

Když dělala zpěvačka svůj country-pop, mělo to jiskru a ksicht. Stylově se trefila přesně tam, kde to před ní zkoušelo mnoho jejích starších kolegyň, ale nedokázaly najít ideální průsečík obou žánrů. Buď to bylo moc country a málo popu, nebo naopak. Její úspěch byl ovšem natolik velký, že jí začala být tahle škatulka malá. Přece jen čistý pop je více globální. Zkusila se z ní tedy vymanit, proti čemuž se nedá nic namítat, je to přirozený vývoj, ale měla to radši udělat po svém. Z mnoha písniček je totiž naprosto zřejmé, že jejich základ ležel přesně ve stylu, který ji dovedl na vrchol. Ovšem nový zvuk v nich často trčí jako pěst na oko. Typickým příkladem je třeba "How You Get The Girl", která by bez elektronických efektů s přehledem zapadla i na "Speak Now".

Kdo viděl alespoň jeden její koncert, ví, že nikdy nevystupovala jako vzorná holčička, ale naopak si s publikem pohrávala a provokovala ho. V tom hodně polevila. Její druhá tvář, a sice ta striktně muzikantská, kdy se jí v rukách vystřídala řada strunných nástrojů od akustiky přes elektriku až po ukulele, ale byla daleko podstatnější. Právě tahle poloha mi na "1989" chybí asi úplně nejvíc a skoro si nedokážu představit, jak budou vypadat její příští koncerty.

Další vadou na kráse, která ale bezesporu ovlivnila i celkový dojem, je zvuková kvalita nahrávky. Člověka, který dělal mastering, by měli vyhodit na hodinu, aby mohl psát knihu "Jak udělat z nahrávky jednu velkou zvukovou kouli". Tak nízký dynamický rozsah je opravdu zločinem - na detaily zapomeňte, připravte se na zvukovou stěnu a nedivte se, že vás z poslouchání za chvíli začne bolet hlava.