The Charlatans - Different Days

Po dvou letech od lehce upozaděného comebacku se hvězda šarlatových šarlatánů opět vrací na orbit. A žhne o poznání slaběji. Nová deska v podstatě recykluje postupy, jež se osvědčily na předchozí Modern Nature. Nechci znít cynicky, ale stín smrti bubeníka Jona Brookse do ní tehdy zatavil specifické emocionální napětí, na které Different Days logicky nemůže navázat. Ne že bych The Charlatans přál další tragédii, aby mohli natočit dobrou desku. Novinka ale jako by se držela při zdi, chybí zajímavě vystavěné aranže i nástrojové harmonické postupy a líbivé písničky se hodí leda k popíjení Piña Colady někde na terase.

Pozitivní poselství sice crčí z každého tónu i z textů, ale formální prázdnotu nedokáže zakrýt. Let's Go Together, We Live in the Same House či Hey Sunrise evokují lásku a bezbřehou pohodu, ale precizní zvuk neskryje nevalnou nápaditost. Tim Burgess a spol. zřejmě zahnali tragédii do nejzazších koutů podvědomí a nyní se snaží přijít se svěžím mixem nezatíženým duchy minulosti. Pravda, lehký sentiment jemně koření téměř každou skladbu, to ale k polehávání u bazénu pod přímým sluncem tak nějak patří. Ideální dovolená, bez vědomí, že za vysokou hotelovou zdí je nekonečná a vyprahlá poušť reality, skrze kterou se plouží skuteční lidé se skutečnými problémy. A to je možná největší potíž s Different Days. Jsou jako bublina odříznutá od světa. Vakuum prázdnoty obalené dokonalým pozlátkem.

Souputníci šílenství okolo Madchesteru a kapel Happy Mondays či Stone Roses vydali nenáročnou, pohodovou desku, u které můžete zapomenout na všední starosti. Bezmyšlenkovitě propluje kolem a zaplní prostor zvukem. Z ničeho se vynoří a do nicoty se opět navrátí. Dokonalý soundtrack k letní prokrastinaci.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #75-6.