The White Stripes - Greatest Hits

Trvalo to dost dlouho, jen co je pravda. The White Stripes se rozpadli téměř před dekádou a od té doby o nich nebylo slyšet téměř ani slůvko. Až loni v prosinci vyšla bestofka, a k posluchačům se tak na jednom místě dostává velice slušná porce hudebního materiálu, který dobře shrnuje to, čím dvojice Jack White a Meg White byli.

Dokázali totiž vdechnout novou energii garážovému rocku, do dynamické podoby spojit špinavý bigbít s blues a otevřít dveře dalším, tu více, tu méně úspěšným pokračovatelům. Ono je to jejich na kost oholené kombo kytara-bicí, totiž zatraceně funkční a oněch šestadvacet položek na této kompilaci to dokazuje v každé sekundě.

Co do tracklistu je výběru možno vytknout jen máloco. Rámování prvním singlem "Let's Shake Hands" a tečka v podobě asi nejvýraznějšího hitu "Seven Nation Army" je funkční, mezi těmito dvěma póly je pak dost prostoru na to, aby dvojice v dostatečné míře ukázala všechny podoby své tvorby. Od oné garážové, produkčně zvláštně nevyrovnané první fáze ("Astro") přes blues ("Ball and Biscuits") a akustické popěvky ("We're Going To Be Friends") až k experimentálněji laděnému finále ("My Doorbell"). Nechybějí ani covery, včetně podařené, mimoalbové "Jolene" (původně od Dolly Parton) nebo hitové "I Just Don't Know What To Do With Myself" z pera dvojice Burt Bacharach a Hal David. Všechno to pojí dravost, kytary se zkreslením vytaveným na maximum a přímočarý rytmus. A tak to má být.

O to více zarážející je, že ačkoliv je "Greatest Hits" první oficiální výběrovkou The White Stripes, která navíc vznikla pod Whiteovým dohledem, působí celek poněkud lenivým dojmem. Už ten zaměnitelný název (nebo je jím snad slogan "My sister thanks you and I thank you" uvedený na obalu malým písmem? Streamovací služby této teorii zrovna nenahrávají) a až příliš obyčejný vizuál s pár fotkami. Tracklist nic neozvláštňuje, svým řazením působí lehce nahodile, nenajdeme v něm žádné archivní překvapení - díky alespoň za ty dva mimoalbové singly, byť posluchačům kapely již beztak známé.

Výsledek je svou výpravou příliš standardní a skoro až neuctivý k fanouškům. Jistě, existuje takzvaná vault package verze na třech vinylech s bonusem v podobě B-stran singlů a s odlišným obalem, ale to je natolik limitní záležitost, že to ze širšího pohledu působí, jako by ani nebyla.

Ještě že je tu hudba. Ta samotná zaslouží plné hodnocení, protože, jak napsal White v tiskovém prohlášení před vydáním, "každá skvělá kapela si zaslouží svůj výběr největších hitů". Hodnocení "Greatest Hits" ale poněkud snižuje její podání. Jakákoliv bestofka si zaslouží větší péči, pokud nechce působit jako pokus o ždímaní peněz z kapes vyhladovělých fanoušků.