Tiamat - Wildhoney

23.03.2017 - 13:00  |  mrkvivit

Rozradostněn ze zprávy, že na BA 2017 vystoupí Tiamat a zahrají komplet Wildhoney, uvědomil jsem si, že už jsem tento klenot dlouho neslyšel. S touhle deskou jsem kdysi strávil opravdu mnoho času (v době, kdy každá nahraná kazeta byla poklad), teď když se hudba valí ze všech světových stran a zdrojů jsem na Wildhoney trestuhodně pozapomněl. To bylo třeba napravit a zjistit, jestli je to pořád tak dobré album, jestli nezestárlo.

Je pořád parádní a zestárlo jen trochu zvukově. Od Treblinky k Wildhoney urazili Tiamat dlouhou cestu a z jejich death-doomu se tady stává unikátní mix metalového fundamentu a řekněme progresivně-rockového přístupu. Srovnáme-li Tiamat s dobovými souputníky Moonspell, The Gathering či Paradise Lost (což jsou všechno kapely, které se později do podobných experimentů taky pustily), byli Švédi o krok napřed. Nešlo to docela snadno. Ústřední duo Johan Edlund (kytary, zpěv) a Johnny Hagel (basa) se napřed museli zbavit ostatních spoluhráčů a obklopili se studiovými muzikanty. Produkce a kláves se chopil Waldemar Sorychta, vycházející producentská hvězda "dark metalu" a povedlo se mu namíchat nezaměnitelný zvuk s vyváženým poměrem tvrdých a čistých kytar a klávesových ploch. Společně si vysochali nesmrtelný pomník a jeden z milníků žánru.

Přestože je deska poskládána z velice různorodých ingrediencí, pomocí rafinovaných instrumentálních předělů, kdy nejdřív posluchač jen těžko pozná, kdy jedna skladba končí a další začíná, působí celistvě a přirozeně. Plyne jako jedna dlouhá, pestrá skladba. Krom jiného je tu (možná je to jen moje zdání a přání) slyšet, že je deska nahrávána pěkně postaru - stejný riff zní ve skladbě vždy trochu jinak, ne jako soudobá digitální "copy-paste" produkce. Album otevírá stejnojmenné minutové intro k nejtvrdší skladbě "Whatever That Hurts" s vynikajícím nosným riffem a hrdelním Edlundovým řevem. Následující "The Ar" už odhaluje, že metal nebude hlavním stavebním prvkem - máme tu i nezkreslené kytary, o něco srozumitelnější vokál.Pomyslným středobodem alba a jakýmsi předělem mezi metalovou a avantgardní polohou je "Gaia". Tiamatí magnum opus. Píseň tak naléhavá svým poselstvím i provedením, že mě osobně vždycky rozloží na prach. Melancholie, trocha patosu, tklivá gilmourovská sóla, refrén který mi harmonií evokuje "Soldier of Fortune" od Deep Purple. Edlund tady zpívá velice chytře: místo očekávatelného čistého zpěvu tady volí neotesanou, obhroublou dikci, která skladbě dodává kovovou příchuť. S postupem dalších písní a meziher dál ubývá metalu na úkor (prog) rocku přes atmosférickou "Visionaire", baladickou "Do You Dream of Me?" až po závěrečnou minimalistickou "A Pocket Size Sun".

Wildhoney oplývá tíživou, temnou náladou, je zahaleno do oparu psychedelie a pohanského velebení přírodních sil a celkem i hraje na "ekoteroristickou" notu.

Na svou dobu velmi neobvyklý, téměř revoluční počin, který spolehlivě funguje i dnes.