The Ting Tings - Sounds from Nowheresville

Je to už trochu klišé, ale v momentě, kdy umělec vydá úspěšné debutové album, přichází otázka, jak na něj navázat. Jakým směrem se vydat, aby nedošlo k zařazení mezi one hit wonders? Určitě si ještě vzpomenete třeba na Klaxons, kterým příprava druhého alba trvala více než tři roky, aby nakonec zapadlo (a nepomohla ani vcelku pozitivní kritika). Do stejné situace se dostali i The Ting Tings, o kterých teď bude řeč. Ti s přípravou nástupce úspěšného alba "We Started Nothing" bojovali skoro čtyři roky. Napadá mě jediné: Stálo to čekání za to?

To si pište, že jo. "Sounds From Nowheresville" je čítankovým příkladem moderního popu. Při poslechu nového alba dvojce Katie White a Jules de Martino budete mít pocit, že posloucháte rádiovou stanici, která vám místo obvyklých rádiových hitů hraje skladby, které jsou sakra chytlavé, ale těžko se kdy dostanou do vysokých rotací. Tím chci nepřímo naznačit, že druhé "That's Not My Name" nebo "Shut Up And Let Me Go" zde nenajdete. To byl ale záměr. Právě proto anglické duo zahodilo nahrávky, které natočila v Berlíně, protože zněly jako běžná rádiová produkce. Obal vytvořený fanouškem (kapela jako monochromatické kostry) a otvírák "Silence" jsou jasnými signály, že nablýskaný pop, jak jej známe například ze singlu "Hands" (skladba produkovaná Calvinem Harrisem na albu měla původně být, ale nakonec se objeví pouze na deluxe edici), je pryč.

Pomalé skladbě "Silence", která je pravděpodobně pozůstatkem z berlínského nahrávání, to na začátku opravdu sluší. "Hold your tongue now / And let them all listen to your silence," zpívá Katie White do minimalistického, ale epického podkladu, který naroste až do bouře zkreslených kytar. Následuje "Hit Me Down Sonny", která by si díky své popové rozvernosti jako jedna z mála našla místo i na "We Started Nothing". Zhruba někdy kolem třetího tracku, na kterém se nachází pilotní singl "Hang It Up", vám začne docházet, že The Ting Tings jsou, stejně jako všichni skvělí popový skladatelé, tak trochu hudební straky. Šikovně si vypůjčují od jiných a své vzory zkrátka nezapřou. V zmíněné "Hang It Up"se potkávají Salt-N-Pepa a Shampoo, v "Soul Killing" hrají ska ve stylu No Doubt, "One By One" je electro pop tune ala Little Boots a "Help" je nádherná postrocková balada jak od Mogwai.

Celá nahrávka tak vlastně trochu připomíná dort pejska a kočičky, ale v tomhle případě vás z něj břicho bolet nebude. Je jedno, do jakého stylu se White a de Martino vrhnou, vždy vás dokážou strhnout do jejich šíleného světa, ve kterém všechno hraje barvami. Je fajn vidět, že někdo ještě dokáže napsat chytlavé popové písně, ze kterých neční podbízivost a vypočítavost a díky tomu tady máme jedno z nejlepších popových alb za několik posledních let. Hodně zábavné album!