Tori Amos - Native Invader

Po smělých úpravách témat z klasické hudby (Night of Hunters) a písních inspirovaných malířskými plátny (Unrepentant Geraldines) se Tori Amos vrací ke koncepčně volnějšímu formátu. S leitmotivy a myšlenkovými pojítky ovšem u tak důsledné umělkyně musíme počítat vždy a album Native Invader není výjimkou. Sama vyzdvihuje motiv přírody jako arény, v níž se střetávají protichůdné síly v nikdy nekončícím koloběhu zániku a zrození. Zároveň se ptá po roli člověka v tomto theatrum mundi a zkoumá paralely mezi konflikty živlů, těmi národnostními či náboženskými, i bouřemi, které dnes a denně zuří ve sklenicích našich osobních vztahů. Jakkoli to může znít příliš obecně nebo vágně, Tori Amos se pitvání takových témat ujala nejen s patřičnou pečlivostí a myšlenkovou hloubkou, ale i s ohromným citovým nábojem. Žádné prostoduché ekologické nářky, ale upřímná snaha přijít věcem na kloub.

Ty, kdo měli ve zvyku kritizovat písničkářčiny desky za přepálenou stopáž, potěší, že se tentokrát jen o kousek nevešla do hodiny a zvukově si svých třináct písňových ratolestí náležitě vypiplala. Že převládají pomalejší tempa, nikoho nepřekvapí, ale Tori Amos s pomocí manžela Marka Hawleyho či stálého spolupracovníka Johna Philipa Shenaleho skvěle zužitkovala potenciál doprovodné kapely i studia a jednotlivé songy tak vedle silných melodií nepostrádají všelijaké aranžérské finesy.

Hned úvodní Reindeer King zaujme atypickou orchestrací halící píseň do jakési ambientní mlhy, objeví se letmé doteky elektroniky (Chocolate Song), reggae rytmika (Wings) nebo efektní wah-wah kytara (Broken Arrow). Nejen po aranžérské stránce je pro mě největším magnetem alba píseň Up the Creek, v níž Tori Amos opět spojila pěvecké síly se svou dcerou Natashyou. Skvostná je i dramatická a gradující Bang, v níž kytary výjimečně zastiňují piáno, nebo následující rozněžnělá Climb. Nejpříjemnějším zjištěním je, že se Tori Amos ani po třiceti letech a patnácti albech autorsky nevyčerpala a může směle konkurovat zástupům o generaci mladších kolegyň.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #79.