Tsigoti - Private Poverty Speaks to the People of the Party

Jestli se dá najít nějaký označení pro to, co Tsigoti hrají, dejte mi ho. Chci ho znát. Já se spokojím s kombinací experimentálního art-punku, šlehajícího k mluvenému slovu, kabaretu a noise rocku. Je to šílená změt, někde mezi Pere Ubu, Zappou a Vojákama. A je to tak sexy!

Jako pozor! Je to sice objektivní a nemusí to mít žádnou váhu, ale přijměte fakt, že právě začínáte číst o nejlepším albu tohoto roku! Ono se to možná časem změní, ale to bych si spíš tipnul že ne, protože Tsigoti nasadili laťku tak vysoko, že by ji ani Sotomayor nepřeskočil!

Tsigoti jsou hlavně a především Thollem Sickofwar. Thollem, jak už můžete maličko vydedukovat z jeho přezdívky, rozhodně nebere na lehkou váhu, co se kolem něj děje. Tenhle neuvěřitelně hravej a nekompromisní novátorskej pianista dal o sobě vědět už v roce 2005, aby se skrz nějaký kolaborace doblekotal do roku 2008, kdy vyšla jeho spolupráce s italským multiinstrumentalním triem pod názvemWaristerror Terroriswar – The Brutal Reality of Modern Brutality. O co šlo? Šílená a ujetá deska se zabírala přestřelkou mezi Libanonem a Izraelem z roku 2006, jestli si to ještě pamatujete.

Už tohle není samo o sobě moc obvyklý a ani nahrávání alba nebylo zrovna „obyč“. To Thollem vzal kupu textů, které za cca rok napsal během svého pobytu v Praze, nějak divně je zpřeházel a nazpíval, s tím, že kapela dostala echo, co se bude dít, až během natáčení. Free art-punk. Nebo tak nějak.

Ale sere pes, pojďme do současnosti. Současnost se jmenuje leden 2010, kdy Thollem dal dohromady svůj další projekt, zase s těma echt muzikantama z Itálie a nazval ho Tsigoti (což znamená I see). Tsigoti se obsahem přesunuli z Izraele do Ameriky a rozhodně to neznamená, že by se ta agrese nějak rozmočila v krajkách a našlapování střevíčků. To ne. Thollem je totiž nasranej (zklamanej, paranoidní, zlej) pořád. A ty texty, panečku. Frank Zappa si musí podupávat v hrobě. Conformist Freedom, Reactionary Tourist. Ano, jde tu o čistou anti-kapitalistickou agresivní bestii, která kouše do všech nevyřčených otázek a hloupých odpovědí.

Na přetřes přijde samosebou i ten Obama (Yes we can! We?). Ale nebojte se, že byste byli svědky nějaké sebestředné pankáčské onanie. Thollem to všechno velmi elegantně balí do těžce satirických, ironických popěvků (The Border Crossed Us je totální vrchol!) a abstraktních složenin, až celek velmi připomíná Topola a jeho Psí vojáky – a to nejen slovem, texty, frázováním a hlasem, ale i hudebně.