Nahrávka Sub Pop 200 definovala scénu, která změnila populární hudbu. Flanelový rock na přelomu 80. a 90. let určoval směr a byly to časy krále Kurta, ale v době, kdy kompilace vyšla, byli všichni zúčastnění na stejné koleji. Nirvanu, Soundgarden, Mudhoney, Beat Happening nebo Screaming Trees si pamatujeme dodnes, jména jako Tad, Throw Ups nebo The Fluid už méně a lokální hrdiny typu Stevena J. Bernsteina nebo Stevea Fiska už neřeší ani blázni jako já. Taky tu byli The Walkabouts, vždy trochu mimo scénu. Flanelové košile a dlouhé vlasy ano, vzory v Neilu Youngovi a podobných také, ale díky svým košatým aranžmá byli od spratkovského rocku na míle daleko.
Travels in the Dustland vychází šest let od předchozího alba Acetylene a, stejně jako všechny nahrávky The Walkabouts, stojí mimo čas a prostor. Nálada je podobná, rukopis čitelný a neměnný. Několik skladeb bychom mohli s klidem zařadit na zásadní kolekce z kraje devadesátek a neztratily by se tam. Jen málo kapel dokáže udržet tak jednotnou linii, byť to není vždy ku prospěchu věci. Právě na Acetylene to vypadalo, že už jen kalí vodu a motají se v kruhu. Nudně schématické album nezachránily ani pověstné koncerty, z Akropole tehdy odcházel zklamaný nejeden skalní fanoušek.
V 90. letech si hlavní tahouni kapely, zpěváci Carla Torgerson a Chris Eckman, dobíjeli baterie na sólových koncertech a albech a po zklidněných úsporných písních se do nových majestátních opusů domovské kapely pouštěli s vervou. Po... číst dále
Nahrávka Sub Pop 200 definovala scénu, která změnila populární hudbu. Flanelový rock na přelomu 80. a 90. let určoval směr a byly to časy krále Kurta, ale v době, kdy kompilace vyšla, byli všichni zúčastnění na stejné koleji. Nirvanu, Soundgarden, Mudhoney, Beat Happening nebo Screaming Trees si pamatujeme dodnes, jména jako Tad, Throw Ups nebo The Fluid už méně a lokální hrdiny typu Stevena J. Bernsteina nebo Stevea Fiska už neřeší ani blázni jako já. Taky tu byli The Walkabouts, vždy trochu mimo scénu. Flanelové košile a dlouhé vlasy ano, vzory v Neilu Youngovi a podobných také, ale díky svým košatým aranžmá byli od spratkovského rocku na míle daleko.
Travels in the Dustland vychází šest let od předchozího alba Acetylene a, stejně jako všechny nahrávky The Walkabouts, stojí mimo čas a prostor. Nálada je podobná, rukopis čitelný a neměnný. Několik skladeb bychom mohli s klidem zařadit na zásadní kolekce z kraje devadesátek a neztratily by se tam. Jen málo kapel dokáže udržet tak jednotnou linii, byť to není vždy ku prospěchu věci. Právě na Acetylene to vypadalo, že už jen kalí vodu a motají se v kruhu. Nudně schématické album nezachránily ani pověstné koncerty, z Akropole tehdy odcházel zklamaný nejeden skalní fanoušek.
V 90. letech si hlavní tahouni kapely, zpěváci Carla Torgerson a Chris Eckman, dobíjeli baterie na sólových koncertech a albech a po zklidněných úsporných písních se do nových majestátních opusů domovské kapely pouštěli s vervou. Po Acetylene přišlo ještě jedno společné album, ale najednou se nestalo nic – kapela se rozutekla po světě a vypadalo to na kóma. Chris Eckman vydal pár sólových alb a spolčil se s Chrisem Brokawem (Come, Codeine) a Hugem Racem, pod hlavičkou Dirtmusic pak vydali slušný eponymní debut a vloni majstrštyk BKO (s malijskými Tamikrest coby doprovodným bandem).
Sestava z posledních alb Walkabouts se sešla na sklonku loňského roku ve studiu v Seattleu a, světe div se, najednou to zase funguje. Už od prvních steel kytarových tónů v otvíráku My Diviner je jasné, že jsou zase ve formě, všechno je při starém. Masivní smyčcové stěny, opulentní nárazové vlny kláves a střídmá dechová cvičení uvozují obyčejné folkové písničky s nezaměnitelnou atmosférou a energií. The Walkabouts nikdy nebyli nejlepší kapelou na světě, je to jako když potkáte starého kámoše a zjistíte, že se pořád bavíte na stejných místech. Něco blízkého a příjemného, žádné jizvy na srdci, ale teplo u krbu, pohoda a klid.
Eckman jako výhradní autor potřeboval iniciaci. Při cestách Saharou s Dirtmusic mu prý vytanul na mysli název alba a od něj se to celé odvíjelo. Novinka je uzavřeným cyklem, koncepčním albem bez ouvertury a fancy balení, jen sbírkou písní, které jsou o tom samém. Kapela si vytvořila imaginární Dustland, který symbolizuje současnou Ameriku zmítanou krizí. Není jisté, kde leží, možná jen v jejich (a našich) myslích. Země nezemě naruby, nic hezkého tam nečeká.
Příběhy písní a vlastně i jejich názvy s tím korespondují. They Are Not Like Us, Soul Thief, Every River Will Burn, No Rhyme No Reason... Ztracenci a odrodilci, věčný americký kánon. Syndrom velké země stále funguje, navíc u kapel tohoto typu se to snoubí s absencí skutečného úspěchu. Lákavé téma není všechno, důležité je i provedení. Dlouho se Walkabouts nepovedlo dát dohromady tak dobrou sbírku: nechybí hity (The Dustlands nebo Thin of the Air), rozvolněné náladovky (Rainmaker Blues) ani dojáky (My Diviner). Skladby ladí dohromady, je vidět, že si kapela dala načas a záležet. Je to zřejmé i z jejich prohlášení: „It was a hard, slow process, a balancing act, but we are proud of the results.“ Mají na co, byť trocha střízlivého pohledu neškodí. Někdejší rovnováha je narušena: Walkabouts vždy fungovali na paritě Chrise a Carly, ale na novince je to jinak. Slabší kousky kolekce má na triku Carla, Wild Sky Revelry je dobrým příkladem.
Jde však o výjimky, které pravidla potřebují. Deska je velkým návratem a drobná vata v příbězích ze země nezemě nevadí. Život taky není jen zajímavý, nuda a pauzy jsou přirozené. Do výročních anket hledejte jiné kandidáty, tady se na moment zastavte a zaposlouchejte se. Svět se naruby neobrátí, nový život nezačne. Ale možná objevíte něco, co jste dávno zapomněli.
vyšlo ve Full Moonu #20
Komentáře