-123min. - Dream

Zřejmě už definitivně uzavřená diskografie skupiny - 123 min. se může jevit buď jako neobyčejně vyrovnaná, nebo - podle škarohlídů - jako neustále opakující podobné hudební formulky. Nehledě na to, že se kloním rozhodně k tomu pochvalnějšímu hodnocení, myslím si, že i nějaký ten vývoj kapela za dobu své existence zaznamenala. Desku od desky to není příliš patrné, ale když vedle sebe položím debut Shooba Dooba a poslední, pátou studiovku Dream, s mírným údivem zjišťuji, že předpokládané rovnítko mezi nimi se spíš protáhlo do poctivě odšlapané cesty všestranného vyzrávání. To se sice týká spíš nenápadného zvelebování jasně vymezeného prostoru, ale s odstupem dekády je ten posun už zcela evidentní.

Jestli má Dream nad ostatními "minutovkami" navrch, pak v kompoziční propracovanosti jednotlivých skladeb. Bez ztráty lehkosti a spontánnosti si je teď kapela v tomto ohledu jistější než kdy předtím. V rámci písní se objevuje spousta změn a variací aniž by tím trpěla jejich soudržnost. Bína s Janáčkem podpoření (opět) novým bubeníkem, všestranným Milošem Dvořáčkem, sypou z rukávu luxusní figury a groovy prostřídané křehčími ornamenty a náladovými plochami, kterých je možná o něco méně, než v minulosti. U žádné figury se ale nezdrží příliš dlouho, obměňují a posouvají je nejrůznějšími směry s obdivuhodnou fantazií. A vůbec to neznamená, že by tím přicházeli o hity. Hned Subterranean Wonderground takové parametry bez problémů splňuje, stejně tak třeba Self-Implosion s parádním wah-wah beglajtem nebo uvolněným optimismem prozářená You Can't Hide Love.

Komu se tak jako mně stýskalo po arabském vlnění skladby Seven Ways to Heaven ze třetího desky, vezme jistě zavděk podobně inspirovanou písní Sol. Naopak netypické a osvěžující je na několika místech využití roztomile archaických kláves. Včetně nich si prakticky všechno nahrála základní trojice sama (hostování Michala Žáčka na flétnu v Sea or Sure je spíš symbolické), o to cennější je ohromná barevnost a plnokrevnost alba. - 123 min. se na něm rozloučili v excelentní formě a zůstává po nich na naší šednoucí hudební scéně díra, kterou asi hned tak někdo nezacelí.