Jimmy Eat World se vrací na scénu s devátou deskou a již dávno pryč jsou doby, kdy se dali zařadit mezi alternativní rockery a řádili s "Clarity" nebo "Bleed American". Novinka je stejně jako poslední tři alba hodně radio friendly. Tentokrát se frontman Jim Adkins zadíval přímo do sebe, a texty tak vychází především z jeho vlastních negativních emocí. Sám také potvrdil, že členové museli během skládání opustit své komfortní zóny, což jim výrazně pomohlo k posunu kupředu. Celé album je zakryté v podzimní melancholii, takže čas vydání je správně načasovaný a šedivé počasí venku k němu dobře ladí.
Na čtveřici je výrazně poznat, jak během let vyzrála, a to od Adkinsových textů až po hudbu. Většina skladeb využívá středního tempa, nejsou to žádné vypalovačky s hitovými refrény, kterých kapela už za ta léta má na několik řádek. Zvukově je nahrávka místy až moc uhlazená a trochu chybí nějaký syrovější hit, přesto kolekce výborně drží pohromadě. Stejně jako u poslední desky i tu jsou promítány vztahové problémy. Hned první "You With Me" vykazuje značnou frustraci z neúspěšného vztahu. Podobnou hořkostí oplývá i potenciální singl "It Matters".
Závan minulosti připomenou rychlejší "Get Right" a "Through", nejkratší songy tracklistu, které by se rozhodně neztratily na "Futures" z roku 2004. Ale nejde tu v žádném případě o omílání starého materiálu, právě naopak. To potvrzují dechberoucí "Pretty Grids" a "Pass The Baby", ve... číst dále
Jimmy Eat World se vrací na scénu s devátou deskou a již dávno pryč jsou doby, kdy se dali zařadit mezi alternativní rockery a řádili s "Clarity" nebo "Bleed American". Novinka je stejně jako poslední tři alba hodně radio friendly. Tentokrát se frontman Jim Adkins zadíval přímo do sebe, a texty tak vychází především z jeho vlastních negativních emocí. Sám také potvrdil, že členové museli během skládání opustit své komfortní zóny, což jim výrazně pomohlo k posunu kupředu. Celé album je zakryté v podzimní melancholii, takže čas vydání je správně načasovaný a šedivé počasí venku k němu dobře ladí.
Na čtveřici je výrazně poznat, jak během let vyzrála, a to od Adkinsových textů až po hudbu. Většina skladeb využívá středního tempa, nejsou to žádné vypalovačky s hitovými refrény, kterých kapela už za ta léta má na několik řádek. Zvukově je nahrávka místy až moc uhlazená a trochu chybí nějaký syrovější hit, přesto kolekce výborně drží pohromadě. Stejně jako u poslední desky i tu jsou promítány vztahové problémy. Hned první "You With Me" vykazuje značnou frustraci z neúspěšného vztahu. Podobnou hořkostí oplývá i potenciální singl "It Matters".
Závan minulosti připomenou rychlejší "Get Right" a "Through", nejkratší songy tracklistu, které by se rozhodně neztratily na "Futures" z roku 2004. Ale nejde tu v žádném případě o omílání starého materiálu, právě naopak. To potvrzují dechberoucí "Pretty Grids" a "Pass The Baby", ve kterých kapela hledá svoje hranice a zdatně je překonává a posunuje dále. Právě "Pass The Baby" je nejvýraznějším momentem celého alba, díky několika fázím, kterými prochází. Ze začátku pouze promlouvá zpěvák, doprovázen jednoduchým beatem. Postupně se přidává kvílící kytara a další nástroje včetně doprovodných vokálů, v závěru pak skladba dokonale vrcholí s nezvykle ostrým riffem. Zajímavou položkou je i titulní, velmi emotivní "Integrity Blues", která je velkým sólem Jima Adkinse. Potěší i závěr, díky vygradované sedmiminutovce "Pol Roger", která mísí právě všechny nové ingredience dohromady v jednom balení.
Pauza, během které Adkins sám objížděl bary a malá pódia skrz Ameriku, pomohla skupině najít cestu pro další kroky. "Integrity Blues" je nejlepší deskou Jimmy Eat World od skluzu k mainstreamovým vlnám. Je příjemné vidět, že i po více než dvaceti letech existence a koncertování má arizonská čtveřice chuť se zlepšovat a posouvat dále.
27.10.2016 - 10:18 | Daverock
Po Bleed American a Chase This Light asi nejlepší album, alespoň pro mě.