Allah-Las - Calico Review

Představuji si přetěžkou volbu Tonyho Curtise ve fyzičnem jiskřící frašce Nedělejte zmatek. Zadeček volnomyšlenkářky Sharon Tate alias Malibu nebo laní pohled nevěrnice Laury v podání Claudie Cardinale? A místo The Byrds mu k tomu klidně mohlo hrát v podstatě cokoliv z nové, celkově třetí desky Allah-Las, podivuhodně křísících retro sound.

Chraň Bůh, abych to myslela jako urážku. Kalifornským sluncem i melancholií zalitá deska Calico Review je navýsost povedená sebejistá záležitost čerpající z šedesátkové a sedmdesátkové hudební tradice amerického západního pobřeží. Nutně evokuje kapely jako Love, The Seeds, The Flying Burrito Brothers či 13th Floor Elevators, ale ani v nejmenším nezavání touhou je kopírovat.

Obrazy plující hlavou při poslechu dvanácti písní zhuštěných do pětatřiceti minut lehce rozmazal horký vzduch a barvy tlumené palety neuchopitelně podtrhují nostalgii servírovanou jako ten nejpřirozenější pocit na světě. Fakt, že Allah-Las dali dohromady tuhle dokonalou desku v několik desetiletí nepoužívaném losangeleském studiu Valentine Recordings, kde The Beach Boys nahráli legendární Pet Sounds, vám najednou připadá samozřejmý. Stejně jako použití oprášených starých mašinek v touze po dosažení vintage zvuku.

Když basák Spencer Dunham vykládá o své zálibě v obnošených tričkách, kterými ho obdarovávají přátelé, a v rozhovoru pro portugalský Canal 180 se pak všichni houfně trumfují, co že je největším klenotem společné sbírky desek, nedivíte se ani jejich další aktivitě. Spolu s šesti přáteli vysílají Allah-Las do světa (už více než 230 týdnů) zhruba půlhodinový podcast písní namixovaných prostřednictvím internetového rádia reverberationradio.com. Výběr je to úctyhodně objemný i objevný a nástrahy pochmurného podzimu s ním překonáte s tajnosnubným úsměvem Mony Lisy, o které Allah-Las pějí ve Famous Phone Figure. Mazzy Star tu tančí vedle brazilské šedesátkové samby, tropicália objímá Davida Crosbyho, hravá Soul Sauce od Cala Tjadera svádí Jesus and Mary Chain a na všechno poklidně dohlíží Lee Hazlewood.

Tihle milovníci hudby jsou živoucím důkazem toho, že promýšlení a poctivé naposlouchávání oblíbených vinylů se na výsledku může projevit až překvapivou lehkostí. Už od úvodní písně Strange Heat totiž Calico Review zní jako vybledlé vzpomínky, které sice s jistotou nepatří vám, ale jejich povědomost je okouzlující.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.