alt-J - The Dream

Když jste jednou kapela, která hraje indie pop a k výsluní ji díky debutu vynesli hipsteři, máte zaděláno na průšvih. Všichni se od vás totiž velmi snadno zase rychle odvrátí s tím, že už jste moc mainstream a to je přece "fuj". Alt-J se to ale kupodivu nestalo. Stali se velkými, headlineovali třeba i Sziget a přitom pořád zůstávají tou sympaticky divnou kapelou, která si místo zpěvu spíš tak brumlá a mňouká a zkouší u toho pracovat s dynamikou a světly tak, aby to fungovalo. A ono se to stále daří.

I když nová deska svým zvukem nepřekvapí a pořád to jsou ti staří dobří zadumaní pánové, je to naštěstí pořád funkční. Výše zmíněné hrátky zůstaly, jen přibylo songů, z nichž můžou vybírat na koncertech, což je přece super. A tady by i recenze mohla končit.

Ale dobře, pojďme hlouběji. Jednou z inspirací pro nové album vycházející po dlouhých pěti letech (v mezičase od klasické řadovky "Relaxer" vyšla ještě remixová kolekce "Reduxer") byl - a to se podržte - podcast. Na druhou stranu, co taky chcete dělat v pandemii, že.

"True Crime" je něco jako u nás dobře známý rozhlasový pořad "Opravdové zločiny" a mezi skladby, které by bez něj nevznikly, patří například "Philadelphia" nebo "Losing My Mind". Song s vynikající sborovou dohrou stojí na destrukci rodiny způsobené smrtí dítěte. Také "Happier When You’re Gone" vznikla podobně. Píseň o souboji lidí, který končí smrtí jednoho z nich, si zároveň i díky své návykové hudební složce uzurpovala pomyslné ocenění "perla aktuální kolekce". Jste-li fanoušky Alt-J a doufali jste v další zpěvný kousek typu "Tessalate", "Breezblocks" nebo "Left Hand Free", dočkali jste se.

Kéž by tady podobných věcí bylo ještě o trochu víc. Nejúspěšnějšími následovníky špičkového díla jsou ještě kousky z počátku stopáže. Celé album ale podprahově spíše bolí. Třeba u "Get Better" byste možná podle názvu čekali nějaký optimistický náhled, ve skutečnosti je to ale hudebně nevýrazná skladba se skvělým klipem plná žalu z úmrtí blízkého člověka na koronavirus. Z občasné letargie u poslechu "The Dream" nevytrhnou ani kousky jako "Chicago" nebo "Walk A Line".

Je zkrátka znát, že i když i nadále Alt-J pracují s vrstvením roztodivných zvuků, samplů a hlasů (najdete třeba zvuk skateboardu?), koncerty, na nichž by nové věci zkoušeli, a získali tak přímý feedback, jim scházejí. Tak o tom alespoň mluvil Thom Sonny-Green, když v nedávném rozhovoru popisoval svůj přístup ke skládání a až obsesivní perfekcionismus.

A i když je "The Dream" pořád ještě pozoruhodné album, které by si měli poslechnout mimo jiné i ti, kteří stále hledají nástupce Radiohead, je v kontextu diskografie Alt-J bohužel o něco slabší než ta předchozí. A udržet u něj plnou pozornost po celou dobu jeho nepříliš dlouhé stopáže je těžší než kdy dřív. Výsledná sedmička tedy reflektuje mírný posun dolů, neboť autor recenze hodnotil předchozí dvě studiovky osmičkou. Pokud se ale na nové Alt-J budeme dívat globální optikou a srovnávat je s jinými kapelami a interprety mezi sebou, klidně si zase ten jeden pomyslný bod přidejme.