Architects - The Sky, The Earth & All Between

Architects, "The Sky, The Earth & All Between", je jako rozervaná krajina, kde se střídají zemětřesení s chvílemi klidného nebe. Kapela, která už přes dvě dekády redefinuje metalcore, zde přináší dílo plné kontrastů - syrové i uhlazené, vzteklé i zranitelné. Buď vás pohltí jako přílivová vlna, nebo odhodí stranou jako nepotřebný kus trosek. Hudebníci se nebojí riskovat, ale jejich cesta je lemována nejen triumfy, ale i několika zaváháními.

Úvodní skladba "Elegy" působí jako mohutná brána do světa plného destrukce a naděje. Kytary Joshe Middletona se valí jako lavina a bicí Dana Searla buší s takovou intenzitou, že máte pocit, jako když posloucháte soundtrack k apokalypse. Elektronické prvky v pozadí dodávají skladbě futuristický nádech - jako byste stáli na prahu dystopie a sledovali její zrod. Carterův vokál zde přechází od melodického šepotu k řevu tak drsnému, že by mohl rozervat oblohu. "This is not the end," zpívá s takovou naléhavostí, že tomu uvěříte i v momentě, kdy všechno kolem vás hoří.

Následuje "Whiplash", jež působí jako úder blesku do temné oblohy. Elektrizující kytarové riffy a Samovy nekompromisní vokály okamžitě vtahují posluchače do víru emocí. Produkce Jordana Fishe (Bring Me The Horizon) dodává skladbě futuristický nádech - syntetické prvky se prolínají s drtivými breakdowny a vytvářejí atmosféru, která připomíná soundtrack k dystopickému filmu. Textově se kapela nebojí zabrousit do témat rozdělené společnosti a lidské sebedestrukce, což je motiv prolínající se celou deskou.

K vrcholům nahrávky patří bezpochyby skladba "Blackhole", která zní jako gravitační past - vtahuje vás do svého středu a nepustí. Rytmika je přesná jako tikot bomby těsně před výbuchem a kytarové linky připomínají ostré střepy rozbitého zrcadla. Jedná se o návrat ke kořenům formace - syrová energie a technická preciznost zde vytvářejí dokonalou bouři. "Blackhole" působí jako hymna pro ty, kdo hledají krásu v chaosu a smysl v destrukci.

Na opačné straně spektra stojí "Seeing Red", čistá esence vzteku přetaveného do hudby. Carterův výkřik "You wanted more? Here’s what you asked for!" zní jako odpověď všem pochybovačům i kritikům jejich zvukového posunu. Tato položka připomíná sopečnou erupci - surová síla bez filtru, která vás zasype lavinou emocí. Přesto v ní cítíte i určitou hořkost: místo triumfu je to spíš defenzivní reakce na tlak okolního světa.

Zvuk osciluje mezi dvěma světy - agresivním metalcorem a melodičtějšími prvky směřujícími k arénovému rocku. Tato dichotomie je fascinující i problematická zároveň. Například "Brain Dead" s hostující kapelou House of Protection přináší industriální nádech připomínající soundtrack k nočním ulicím opuštěného města. Přesto sterilní produkce někdy ubírá na syrovosti tam, kde by chaos mohl být vítaný.

Naopak "Judgement Day" s éterickým hlasem egyptské zpěvačky Amiry Elfeky působí jako moment klidu uprostřed bouře - jemný paprsek světla pronikající troskami světa. Píseň nabízí řadu kontrastů: zatímco hudební aranže vyznívají téměř filmově, texty se noří do hlubin lidského zoufalství a hledání naděje. Elfeky zde dodává albu nový rozměr - její hlas se zdá jako ozvěna dávno zapomenutých civilizací.

Ocenit si zaslouží mistrovsky čistá produkce - každý tón je pečlivě umístěn jako ozubené kolečko ve starožitných kyvadlových hodinách. Zasloužili se o to Jordan Fish (Bring Me The Horizon) a Zakk Cervini, kteří dodali desce moderní lesk a futuristický nádech. Tento přístup však někdy ubírá na syrovosti a spontánnosti.

Například hymnický refrén "Whiplash" jasně míří na festivalové davy spíš než na emocionální propojení. Na druhou stranu skladby jako "Everything Ends" ukazují kapelu v její nejsilnější podobě - introspektivní a neochotnou ustoupit tlaku okolního světa. Texty Sama Cartera jsou plné existenciálních otázek i společenské kritiky. Frontmanovy vokály působí jako otevřená rána - každé slovo bolí, ale zároveň léčí.

Album přináší odvážný a experimentální zvuk. Architects kombinují agresivní metalcore s progresivními prvky, jemnými doteky elektroniky a dokonce i orchestrálními aranžemi. Bicí Dana Searla znějí jako válečné pochody, které ženou songy vpřed s neúprosnou energií, zatímco kytary Joshe Middletona vytvářejí textury připomínající rozervaná plátna moderního umění. Každý tón působí promyšleně, ale zároveň syrově - jako by byl nahrán na jeden nádech.

Na druhou stranu, některé kousky se mohou zdát jako lehce předvídatelné. Například "Echo Chamber", který se snaží o podobný efekt jako "Whiplash", ale nakonec zůstává trochu ve stínu svého předchůdce. I přesto, že skupina experimentuje s novými prvky, některé části alba mohou znít jako variace na již známé téma. To však neubírá na celkovém dojmu - deska je stále komplexní a emocionálně bohatá.

Zajímavosti o albu

Architects jsou známí svým veganstvím a podporou organizace Sea Shepherd. Téma ochrany přírody se odráží i v textech, které často kritizují lidskou destruktivitu vůči planetě.
Jordan Fish nejen produkoval část nahrávky, ale jeho vliv slyšíme zejména v elektronických prvcích a melodičtějších refrénech.
Sam Carter (ke kapele se připojil v roce 2007, kdy nahradil původního zpěváka Matta Johnsona a od té doby se podílel na všech jejích albech počínaje druhou studiovkou "Ruin") zmínil vliv skupin jako Meshuggah nebo Converge na tvrdší písně, zatímco melodičtější pasáže čerpají inspiraci z Linkin Park.
Vizuální stránku vytvořil britský umělec Mark Titchner, jehož abstraktní dílo zachycuje kontrasty světla a temnoty - stejně jako hudba na desce.

Textově se kapela ponořila hlouběji než kdy dřív. Přináší manifest o současném světě, o jeho kráse i jeho destruktivních tendencích. Sam Carter se nebojí klást nepříjemné otázky - o smyslu lidské existence, o vztahu člověka k přírodě i o tom, co znamená být skutečně svobodný. Některé texty mohou znít lehce didakticky, ale to je cena za to, že se tato parta nebojí zabývat složitými tématy.

Formace také přišla s vizuálním konceptem, který stojí taktéž za zmínku. Obal tvoří obraz britského umělce Marka Titchnera, známého svými díly na pomezí moderního umění a filozofie. Obraz zachycuje abstraktní krajinu plnou kontrastů - světlé i temné barvy se prolínají stejně jako hudební prvky. Tento vizuální aspekt dokonale doplňuje atmosféru celé studiovky.

"The Sky, The Earth & All Between" není jen dalším albem v diskografii Architects - jde o jejich opus magnum, zvukovou kroniku světa v troskách a kapely bojující o vlastní duši. Soubor zde dokazuje, že i po dvaceti letech na scéně dokáže překvapit nejen své fanoušky, ale i sám sebe.

Tato hudba nemíří jen k uším, ale nabízí zážitek pro duši. Je pro ty, kdo hledají krásu v destrukci a naději v chaosu. Ačkoli má své drobné nedostatky, celkově můžeme novinku označit za mistrovské dílo, které posouvá hranice žánru a nastavuje laťku pro budoucí generace metalcorových skupin. Muzika zde funguje jako zemětřesení: je ničivá i nádherná zároveň. ]]>