Beth Orton - Kidsticks

Na Beth Orton jsem poprvé narazil při hledání nových kousků do blogu Písně/z/měsíce. První tóny basy ve skladbě Moon vtáhnou posluchače svou uhrančivostí a nepustí až do konce, celé aktuální album Kidsticks funguje stejně. Má neznalost byla v tomto případě též ostudnou nedbalostí, neboť Beth Orton na scéně působí více než dvacet let. Má za sebou sedm řadových alb a spolupráci takovými jmény jako Red Snapper, Chemical Brothers, u nichž si střihla vokály na legendárním albu Exit Planet Dust, či hostování v charitativní písni Sing, kterou natočila Annie Lennox pro World AIDS Day. V roce 1993 debutovala nahrávkou Superpinkymandy, kterou produkoval elektronický mág devadesátých let William Orbit, jenž stál svého času za deskami Madonny či Blur. Její druhou nahrávku Trailer Park si zase pod producentská křídla vzal Andrew Weatherall, který pracoval i s Primal Scream na jejich legendární desce Screamadelica.

Začátky kariéry Beth Orton v devadesátých letech se podobaly alternativnější (tedy méně hitové) Suzanne Vega. Z této cesty vybočuje snad právě jen debut, na kterém půdu pod folkovou květinou kypří šlapající beaty, zajímavé aranže a souhra elektronických a akustických nástrojů. Pak se zpěvačka na dlouhou dobu uchýlila k decentně akustickým formám a na rané experimentálnější postupy navazuje až novinka Kidsticks. Ta disponuje velice současným elektronickým zvukem, ve kterém se ovšem neztrácí její osobitá poetika. Akustická kytara zůstala ve skříni a byl to velice šťastný krok, stejně jako producentské angažmá Andrewa Hunga z Fuck Buttons.

Rozvláčné zvukové plochy a důraz na rytmizaci v kombinaci s éterickým vokálem jako by uměle šponovaným do výšek tvoří neopakovatelnou atmosféru, jež protkává jemným vzorem celou nahrávku. Podobně chameleónsky se umí hudebně přebarvovat třeba Emiliana Torrini, obě zpěvačky jsou si generačně i stylově velice blízké.

Prst na hudebním tepu doby sice Beth Orton nedrží, ale rozhodně se jí podařilo pustit do světa zvukově i kompozičně zajímavě zaranžovanou nahrávku, která kouká dopředu a zároveň přemosťuje její kariéru zpátky k první desce.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #64.