Bill Callahan - Apocalypse

Nemám tušení, odkud Callahan je a kde žije. Ani to není důležité. Stačila by minuta na internetu, ale nechci po tom pátrat. Callahan pro mě vždycky byl „městský kovboj“. I kdyby žil celý život někde na samotě v lese. Člověk svázaný s městem a hlavně s lidmi, již ho obývají. Písničkář, který v malém newyorském podnájmu bez oken píše písně o řekách a stromech. Ozvěny nočních barů jsou jako zvuky temného lesa, horký letní vzduch otrávený městem těžkne v plicích. Stárnu a spánek nepřichází.

Bill Callahan (známější pod pseudonymem Smog) patří od devadesátých let společně s Willem Oldhamem (známějším pod pseudonymem Bonnie „Prince“ Billy) k ikonám soudobé americké alternativní country a folku. Bratři v triku. Na první pohled a poslech každý úplně jiný, přesto mají tolik společného. A za patnáct, dvacet let budou oba vnímáni jako součást spolku velikánů, otců a pokračovatelů (vyjmenovávaných i s hodnostmi v písni America!). Hej, sousedi, Johnny, Hanku, kapitáne Krisi! Nou prablém.

Apokalypsa je co do počtu písniček krátká. Sedm je sice symbolické číslo, ale pokud místo smrtelných hříchů značí množství tracků na regulérní desce, člověk trochu zbystří. Nakonec to ale nevadí, kvalita totiž bohatě vyvažuje jejich zdánlivě nedostatečný počet. K tomu přidejte inteligentní, jemně ironické a (sebe)reflektující Callahanovy texty. Jo, sedm je fajn číslo. Už úvodní Drover se silným refrénem dostává posluchače do zvláštní, zasněně vážné nálady, v jejímž oparu (až na zmíněnou America!) se nese i zbytek nahrávky. Nádherná, nervózní a rozmáchlá Baby’s Breath chaoticky mění tempo a je spolu s kontrastně zenovou Riding for the Feeling a obdobně laděnou, závěrečnou One Fine Morning vrcholem desky.

Callahan se zabývá především dvěma tématy: přírodou a lidmi. Zatímco pomíjivost a transformace přírody je naprosto přirozená, pomíjivost a přeměna člověka nebývá vnímána tak laxně, zvláště když se vás dotkne osobně. Bill se ve svých písních často konfrontuje s tématem loučení a pomíjivosti lidských vztahů. Smíření... My Apocalypse.

Nejlepší cigareta je ta před spaním. Za okny hoří horizont elektrického světla, anonymní město se chvěje. Ticho hotelového pokoje narušují tlumené zvuky, zvolna procházejí zdmi. Některým chlapům po čtyřicítce jebne a vrátí se do puberty. Některým jebne o trochu míň, dozrají a smíří se s tím, jak se věci mají. A pak nahrají Apocalypse. Nejobyčejnější věci v životě jsou ty nejlepší. Chaos se dá dobře rozčísnout srdcem a pokorou. Jako by Callahan poslední deskou říkal: „I have both." Chladné srdce stále bije a pokora je tam taky. Moje apokalypsa je klidná a tichá.

(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)