Bloc Party - Hymns

Bloc Party začali jako klasická indie rocková kapela, kterých se kolem roku 2005 ve Velké Británii urodilo nespočet. Na rozdíl od všech těch Arctic Monkeys, Kaiser Chiefs a Franz Ferdinand měli ale osobnost, která je od konkurence odlišovala. Aniž bychom tomu chtěli přikládat nějakou speciální důležitost, těžko popřít fakt, že zpěvák Kele Okereke byl coby afroameričan a homosexuál v moři plném zaměnitelných kopií z více či méně známých kapel natolik nepřehlédnutelný, že jste si jeho skupinu nemohli splést s žádnou jinou. Nebyla to však jen příslušnost k menšinám, která formaci vystřelila vzhůru. Zasekávané a syrové riffy Russela Lisacka v prvních hitech typu "Helicopter" byly s kombinací soulového vokálu frontmana tím hlavním, k čemu se davy fanoušků upínaly.

V dalších letech ale Lissack s Okerekem začali víc a víc vstřebávat elektronickou hudbu a jak se s ní postupně učili zacházet, začala mít na jejich albech dominantní roli. To se nelíbilo hlavně bubeníkovi Mattu Tongovi a napětí mezi ním a Okerekem se začalo hodně třít. Na přelomu dekády to vypadalo, že se Bloc Party po výtečném, avšak rozporuplně přijatém albu "Intimacy" tříští a další osud je nejistý. Napjatá situace vyústila v Keleho první sólovku "The Boxer", s níž se rok po nezapomenutelnému koncertu na Rock for People, kde mu fanoušek hodil kšiltovku s nápisem "I love my mum", s níž odehrál zbytek turné a dodnes ji má doma, vrátil na hradecké letiště, kde ve špatně nazvučeném stanu odehrál skvělý elektronický set.

I přes nezpochybnitelné záseky jako "Tenderoni" nebo "Everything You Wanted" ale jeho sólovka neuspěla do té míry, aby to na plnohodnotně fungující sólovou kariéru stačilo a tak se v roce 1999 založená čtveřice vrátila do studia a nahrála žánrově roztříštěnou, ale opět výbornou comebackovou desku "Four". A i když na ní tehdy Matt Tong díky rockovějšímu a zemitějšímu pojetí do určité míry dosáhl svého, přetrvávající spory vyústily v jeho odchod, k němuž došlo během letního turné v roce 2013. Tehdy se Bloc Party opět ukázali na Rock for People a jejich fanoušci tak přihlíželi hodně zvláštnímu vystoupení, kdy se za bicími předváděla Sarah Jones z New Young Pony Club.

Vytrvalá krize vyústila v druhou sólovku, která byla opět hodně elektronická, ale přitom zněla absolutně odlišně od všeho, na čem se Kele Okereke do té doby podílel. Jestli ale do té doby snad ještě někdo pochyboval, že je mezi rockovými muzikanty experimentujícími s elektronikou začátečník, "Trick" mu muselo vzít všechen vítr z plachet.

Ani další sólový zářez se ale přes své kvality s velkým komerčním úspěchem nesetkal, takže se hlavní protagonista opět vracel zpět do mateřské skupiny. A poté, co to začalo vypadat, že se pátá deska bude zvukově blížit zmíněné sólovce, to v březnu 2015 zabalil i basák Gordon Moakes. Okereke s Lissackem tak k sobě přibrali basáka a multiinstrumenstalistu Justina Harrise z kapely Menomena, která s Bloc Party jela v roce 2009 turné jako jejich předkapela.

O pár měsíců později si frontman na YouTube vyhlídl bubenici Luise Bartle, jejíž největší dosavadní úspěch bylo hraní v doprovodné kapele Seleny Gomez a nová sestava byla kompletní. Na samotné nahrávání už ale muzikantka se svým umem neměla vliv, "její" party už totiž nahrál Alex Thomas. Další dívka v sestavě jistě mnohé fanoušky překvapila, předák skupiny to však vysvětlil tím, že když s londýnským uskupením hrála výše zmíněná Sarah Jones, ženský element v kapele se mu velmi zalíbil a chtěl v něm pokračovat.

"Hymns" se z větší části nahrávalo v severozápadní části Londýna a vliv na jeho zvuk prý mělo i smetiště, nacházející se prý jen pár metrů od samotného studia. Jako hlavní inspiraci a prvotní záměr ale kapelník uvádí snahu přinést do diskografie Bloc Party něco jemnějšího, soulovějšího a zamilovanějšího, protože přestože si prý práci na tvrději zaměřené "Four" užil, na následném turné údajně cítil, že některé písně z něj zní naživo až příliš tvrdě a proto by na nové desce rád slyšel i trochu té něhy.

Mezi dalšími inspiracemi uváděl v rozhovorech i album "Spirit Of Eden" od novovlných Talk Talk, jazzového umělce Johna Coltranea, R'n'B královnu Donnu Summer či dokonce básně "The Songs Of Innocence And Of Experience" od Williama Blakea, jimiž se na své poslední studiovce inspirovali i U2.

Jakmile si tedy dáte všechny dílky skládačky dohromady, nepřekvapí vás, že "Hymns" je v drtivé většině plná pomalých, soulem i blues rockem ovlivněných balad, v nichž hraje elektronika prim. Pro ty z fanoušků, kteří mají rádi změny a vývoj svých oblíbenců, tak může být nová kapitola zajímavým směrem, který stojí za trochu trpělivého naposlouchávání, indie rockoví příznivci vzpomínající na první alba skupiny se ale novým zvukem budou prokousávat jen ztěžka.

Není proto překvapením, že dosavadní ohlasy na novinku jsou nejen u nás, ale i ve světě hodně rozporuplné a klíčovým ukazatelem, na kterou ze stran se přiklonit, hrají vztahy recenzentů k dosavadním albům britské čtveřice. A když si některé z těch recenzí přečtete, v zásadě dojdete k jednoduché rovnici: kdo měl rád první dvě alba, ten novinku sepsul odshora dolů, kdo k Bloc Party přičichl až později, ten může mít nové hymny docela rád.

Pisatel mající velmi pozitivní vztah vlastně ke všemu, na co kdy Kele Okereke sáhnul a podle něhož si zvláštní pozornost zaslouží hlavně dosavadní balady a jeho přehlížená sólových díla, je tak v trochu netradiční pozici. Zkušenost velí i tentokrát sáhnout k superlativům a velebit Bloc Party za snahu neustrnout na místě, dolovat Keleho soulové kořeny, co se jen dá a stále zkoušet něco nového, na druhou stranu ale nelze přeslechnout, jak málo nápadů novinka přináší.

"Hymns" je sice albem, do něhož je příjemné vplout a nechat se jeho něžností unášet, na druhou stranu ale nabízí velmi málo záchytných bodů. Ve vší té ukolébanosti se jen sem tam probudí ke slovu synťáky, aby udávaly tempo v singlech "The Love Within" a "Virtue", americkým temným blues ovlivněná kytara zdrsní příchuť "The Good News" a šmoulí hlas překvapivě sedne do táhlé "Different Drugs", v níž dostanou drumpady i efekty pozměněný vokál mnoho prostoru.

Nepříjemné vystřízlivění vás ale čeká při překladu textů. Téměř všechny jsou o lásce, což by sice nebyl problém, horší ale je, že se v nich Okereke utápí v sebelítosti. Jeho stavění se do role opuštěného chudáčka, kterého ten zlý přítel v ošklivém světě opustil, je pro posluchačovy uši ubíjející a ke konci stopáže až nesnesitelné. Žadonění o návrat, klišé o tom, jak jen on je tím jediným, co má na Kelem nějakou hodnotu ("So Real") a podobně uplakané zpovědi vám připomenou Robina Thicka a jeho vysmívanou rozvodovou desku "Paula" a jakkoli se pro jeho trápení můžete snažit mít pochopení, ukázka z textu k "Different Drug", v níž zpívá: "And in the mirror, you're a man / It's teasing me with every step / Reach down and feel how strong / My love grows just for you" zažene absencí jakékoliv sebereflexe a vkusu všechny snahy. Jako druhá ukázka autorova pisatelského přešlapu působí závěrečná "Living Lux", v níž se egoisticky staví do role člověka, který neměl nic, ale teď si žije obklopen bohatstvím a svého dřívějšího spojence obviňuje, ať se vzpamatuje a nic mu nevyčítá, neboť to byl on, kdo Keleho dříve žadonil o spolupráci.

K "Hymns" se tedy lze postavit odlišně. Můžete být stejně jako pisatel rádi, že vůbec vznikla, chválit ji za zvukovou soudržnost, chápat, proč zní, tak jak zní a uvědomovat si, že během koncertů se z její přepálené délky stejně vybere jen pár nejlepších kusů, které oživí set plný starších hitů a nebo ji prostě strhat s tím, že už to není, co to bývalo a vrátit se třeba k debutu. Máte-li tedy raději syrovější indie-rockové vypalovačky, jděte o dům dále. Pokud se ale dokážete přenést přes slabší lyrickou část a máte rádi Keleho v zadumanější podobě, pak po "Hymns" klidně sáhněte.