Své obrácení na křesťanskou víru Bob Dylan v žádném případě neodvolal, pouze přestal svůj náboženský zápal stavět tak okázale na odiv. Na albu Infidels je toto ideologické „uvolnění“ jasně patrné a po trojici desek přidušených nezáživnou kazatelskou rétorikou se na něm do značné míry vrací ten starý dobrý, myšlenkově pronikavý Dylan. Biblické paraboly, odkazy i přímé citáty samozřejmě dál protkávají jeho písně (tak tomu ostatně bylo i před konverzí), ale kontext, v němž se nacházejí, opět snese mnoho perspektiv a výkladů.
Dylanův básnický temperament je znovu v rozletu a ani skladby s poměrně jednoznačným obsahem (Neighbourhood Bully pranýřující dějinný antisemitismus nebo Union Sundown o zneužívání levných pracovních sil mimo USA) nepostrádají pronikavé obrazy a metafory a nesnižují se k agitační povrchnosti. Milostná témata, písničkářovo tradičně silné teritorium, se v písních Sweetheart Like You nebo Don't Fall Apart on Me Tonight působivě mísí s pocity hořkosti, zmaru a rozčarování ze světa i ze sebe samého. Dylan opět hledá, tápe, pochybuje a už tím je svým posluchačům zase o něco bližší než byl v roli mravokárného pastora.
Už to by mohlo stačit ke spokojenosti, ale albu se navíc dostalo nevšedního zvukového ošetření, pro mistrovu disografii ne zrovna typického. Zásadní podíl má na tom jako producent Mark Knopfler, s nímž už Dylan spolupracoval na svém prvním křesťanském albu Slow Train Coming. Společně... číst dále
Své obrácení na křesťanskou víru Bob Dylan v žádném případě neodvolal, pouze přestal svůj náboženský zápal stavět tak okázale na odiv. Na albu Infidels je toto ideologické „uvolnění“ jasně patrné a po trojici desek přidušených nezáživnou kazatelskou rétorikou se na něm do značné míry vrací ten starý dobrý, myšlenkově pronikavý Dylan. Biblické paraboly, odkazy i přímé citáty samozřejmě dál protkávají jeho písně (tak tomu ostatně bylo i před konverzí), ale kontext, v němž se nacházejí, opět snese mnoho perspektiv a výkladů.
Dylanův básnický temperament je znovu v rozletu a ani skladby s poměrně jednoznačným obsahem (Neighbourhood Bully pranýřující dějinný antisemitismus nebo Union Sundown o zneužívání levných pracovních sil mimo USA) nepostrádají pronikavé obrazy a metafory a nesnižují se k agitační povrchnosti. Milostná témata, písničkářovo tradičně silné teritorium, se v písních Sweetheart Like You nebo Don't Fall Apart on Me Tonight působivě mísí s pocity hořkosti, zmaru a rozčarování ze světa i ze sebe samého. Dylan opět hledá, tápe, pochybuje a už tím je svým posluchačům zase o něco bližší než byl v roli mravokárného pastora.
Už to by mohlo stačit ke spokojenosti, ale albu se navíc dostalo nevšedního zvukového ošetření, pro mistrovu disografii ne zrovna typického. Zásadní podíl má na tom jako producent Mark Knopfler, s nímž už Dylan spolupracoval na svém prvním křesťanském albu Slow Train Coming. Společně tentokrát vytvořili průzračný, dalo by se říct uhlazený sound, který však není studiově „mrtvý“. Svou zásluhu na tom má určitě i slavná rytmická dvojice Sly Dunbar a Robbie Shakespeare, jejichž pružné spodky si výtečně rozumí s decentními a přesně mířenými vyhrávkami Knopflerovy kytary. K říznějším songům jako Neighborhood Bully nebo Union Sundown by se možná o něco špinavější zvuk hodil lépe, většině z nich ale jeho čitelnost svědčí a taková Jokerman si o podobně graciézní zpracování přímo říká. Dylan, který jinak není zvyklý nahrávky kdovíjak cizelovat, si tentokrát od Knopflera dal říct (i když to jistě nebylo snadné) a písním se ve studiu pověnoval o něco pečlivěji. A je to znát i na jeho intonaci, která tu ctí melodii víc než je u něho obvyklé.
Do osmdesátých let Dylan nevstoupil na křídlech náboženského zanícení zrovna šťastně a další roky měly ukázat, že klopotnému hledání vlastního místa v měnícím se hudebním panoramatu zdaleka není konec. Na albu Infidels se ale sešlo několik pozitivních faktorů – zmírnění ofenzivní křesťanské rétoriky, pečlivá a koncepční produkce a samozřejmě kvalitní písně –, díky nimž se může směle srovnávat s vrcholy Dylanovy diskografie.
Komentáře