Budoár Staré Dámy - Sůl

Novou desku Sůl Budoáru staré dámy charakterizuje celkové zklidnění, a to i v porovnání s předchozím albem Láva, které bylo podstatně méně divoké, než byli fanoušci staré, ještě dívčí sestavy zvyklí. Hudba je najednou komplikovanější a chce to pár poslechů, než si k posluchači najde cestu; rozhodně nečekejte klasickou strukturu sloka, refrén. Hodně se tu pracuje s dynamikou, písně se ztišují, zasekávají a znovu rozbíhají, aby pak třeba vygradovaly v pořádný nářez jako v závěru skladby Nejde to umýt. Vyloženě ostřejší skladby ale na albu nalezneme jen dvě – Tempa a Z ježatých hor. Pryč jsou housle i elektronika z minulých desek. Současný Budoár staré dámy si vystačí s klasickým nástrojovým obsazením dvě kytary, basa a bicí. To vše je okořeněno zvonkohrou, kterou má na svědomí nový bubeník Ladislav Šiška.

Kapelnice Marta Kovářová ubrala na křiku a její zpěv dostal mnoho nových odstínů, místy lze zaslechnout i drobné hrátky ve stylu Ivy Bittové. Ne nadarmo se o kapele často píše jako o následovnících brněnské alternativní scény, jejíž kořeny Budoár nezapírá. Většinovou autorkou textů byla v poslední době sama Kovářová, na této desce však napsala slova jen ke třem písním, zbytek je dílem dokonce sedmi různých lidí. Opět nechybí oblíbený Karel Šiktanc a najdeme i jeden příspěvek od slavného výtvarníka Paula Kleeho. Ostatní jména jsou o kus méně známá, ale třeba verše písně Jakoty „v noci jsem potkal strašidlo, vypadalo jako ty, bál jsem se, moc jsem se bál, že zmizí, jako ty“ od Šimona – básníka ulice dokazují, že není nutné lovit jen ve známých vodách.

Říká se, že pocit štěstí zabíjí inspiraci. Na páté desce Budoáru staré dámy, na níž jsme čekali stejný počet let, je ale vidět, že tomu tak být nemusí. Ani zakotvenost v rodinném životě, která stála za dlouhou prodlevou mezi alby, ani nedostatek času nedokážou zahubit talent.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #74.