Celeste - Infidèle(s)

Jsem bezcitný a nedovedu to překonat. Jistě, jistě, jistě! Třeba mi to ani nevěříte, ale já když vidím Celeste likvidovat jednoho posluchače za druhým a zachovávat tím kontinuitu destrukce, jsem k smrti dojat!

Bestiální francouzská kapela se po dlouhých čtyřech letech vrací s další jedovatou kapitolou své odporné diskografie. Jestli chcete oslavit své zoufalství, tady máte deset zbrusu nových žiletek pro svá zápěstí. Na první poslech žádná extra revoluce: opět jednoslovný název, grafický minimalismus, který svým romantickým pojetím znepokojuje o to víc, texty plné beznaděje a bezvýchodnosti a především nekompromisní a v black metalu vylouhovaný posthardcore, na který mají Celeste trademark. Takže standard a jdeme domů, ne? Ne tak docela.

Od prvního EP fascinuje, s jakou razancí a brutalitou přistupují ke svému dílu, o živém provedení nemluvě. Kdo zažil jejich památný koncert v Jelení na jaře 2010, ten ví, že Celeste naživo neberou zajatce. Nihilistická poselství frontmana Johana Girardeaua navíc nejsou žádná póza, ale reálný (a uznejme, že i pokřivený) pohled na svět.

A proto čerstvá desetiskladbová kolekce mate. Kam se poděly doby desky Nihiliste(s), jejíž intenzita byla hazardem s duševním zdravím? Kde je zvukový terorismus předchozího alba Animale(s), o němž i sám zpěvák prohlásil, že jej nedokáže doposlouchat do konce? Jasně, blackmetalovou smolou napuštěné kytary i nadále vyřezávají do hlavy slušnou jámu (pekel), i naléhavost zpěvu nadále rve žíly. Ale zřetelný posun k čistšímu zvuku připravil Celeste o notný kus jejich nádherně odporného kouzla. Kvartet se pouští do odvážnějších aranžérských poloh: kapela, která stavěla dynamiku písní na nátlaku a ještě větším nátlaku, se nebojí výrazně zvolnit a zapojit třeba i nezkreslenou kytaru.

Na novince je tak všechno zdánlivě na svém místě, jak jsme na to po léta zvyklí, ale už nemáte pocit, že Celeste jdou posluchači nekompromisně po krku. Ten příjemně nepříjemný tlak na hrudníku je pryč. Zůstalo sice nadprůměrné řemeslo s osobitým rukopisem, ale už se vám z toho nechce umřít. Každé kouzlo jednou vyprchá. Abandonner tout espoir a trente ans?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #78.