Kurt Vile / Courtney Barnett - Lotta Sea Lice

Desky, které vzniknou vlastně mimoděk, pro potěchu zúčastněných, pro radost ze společně strávených chvil. No jo, tahleta podezřelá, nic neříkající kategorie. Američani pro to mají líbezné termíny, „laidback record“, „chill album“ nebo moje oblíbené „extraordinarily ordinary“. Chvíle, kdy si usilovně přejete, aby proboha nikoho nenapadlo říct „znáš to, pro takový ty líný nedělní odpoledne“. A oni to řeknou, vždycky to nakonec řeknou. A ty největší chytrolíni ještě dodají, že se u toho taky skvěle pracuje, a to hlavně po ránu. Chce se mi bezstarostně zabíjet.

Pravda je taková – tahle deska je zdaleka to nejhorší, co Courtney Barnett a Kurt Vile udělali. Prvně jmenovaná je v tom ještě nevinně, vybrnkává si a zpívá do písní toho druhého. Ty jsou až na výjimky (Over Everything a Continental Breakfest) zoufale předvídatelné a slouží hlavně jako exhibice jeho kytarových schopností. Hm, jak se jmenuje ten sráč, co si myslí, že hraje blues? Virtuóz, který hraje každej třetí večer v Jazz Docku, nemůžu si vzpomenout. Tomu by se určitě líbilo, že i mezi dnešními mládežníky jsou poctivý fachmani. Pokud jste skalní fanoušci Kurta Vilea, neděste se, vlastně je to jenom další variace na ten umaštěnej classic folk, co máte rádi. Kde jsou ty časy anti-folku? Ach jo.

Zkouším to ale znova a znova, chci se na tu poetiku obyčejnosti napojit, pochopit, co mi uniká. Dokonce si jednou přivstanu, abych ji vyzkoušel brzy po ránu. Nic nenechám náhodě, udělám si konvičku čaje, volím Chiye Dan Cong, naprosto nezaměnitelný a svěží, plné chuti, s typickým lehce svíravým aroma a vynikající dochutí. Vskutku bezstarostné ráno, říkám si. Ale to už mi hraje Music for the Age of Miracles od The Clientele.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #80.