David Pomahač - Do tmy je daleko

Bez peří. Houpací koně. Xavier Baumaxa. Kieslowski. Tvrdý/Pomahač. To jsou všechny pěšiny, které nakonec Davida Pomahače dovedly k rozhodujícímu kroku natočit sólovou nahrávku. Do výsledného zvuku alba "Do tmy je daleko" promluvila velmi těsná spolupráce s Tomášem Havlenem (Zvíře jménem Podzim, Post-hudba a další). Elektronika však nikterak nebortí zaběhnuté Davidovo písničkářství, jen mu dodává další level, syrovost, přímočarost. Tato nahrávka je o hledání, spatření světla a objevování pozitivnějších zítřků (chvílemi zde problikává lyrická poetika Jaromíra Švejdíka).

S Houpacími koňmi a Xavierem prožíval Pomahač nekonečné vlny živelnosti a improvizace, s formací Kieslowski pak našel své typické výrazivo: komorní texty, jež často vyprávěly příběhy v ženském rodě. Poslední album "Mezi lopatky" s kapelou natáčel Jan P. Muchow. Možná tehdy Davidovi otevřel oči a ukázal mu, jak natočit popem ovlivněné skladby, ale zároveň si v nich zachovat svou tvář. Dnes David často vystupuje se svým synem Jáchymem, a tak "Do tmy je daleko" opět nepromlouvá příliš komplikovaným jazykem, jen kytary více doplňuje bublající elektronika a klávesy. Melodie jsou klenutější a napevno svázané s verši.

Když David Pomahač někde rozpráví o svých písních, často připomíná, že vše, co kdy napsal, odráží jeho život. Každý song tudíž bude navždy jeho součástí a na koncertech se k těmto etapám sebereflexe bude vracet. V tomto ohledu je aktuální počin ještě osobnější. Autor je zde čistě sám za sebe a odkrývá temnější okamžiky, kterými si v minulých letech prošel. V "Obvykle" tak melancholicky nahlíží na sebe samotného a smáčí se v odstínech deprese. "Za světlem" je proplesknutí a ujištění, že z každé temné břečky vede cesta ven do lepších zítřků. K tomuto tématu se pak vrací i závěrečná "Už jsem zapomněl", jež naznačuje, že občas je lepší zapomenout a odrazit se skokem do dalších dnů a nových výzev.

Těchto paralel balancování mezi tmou a světlem je na desce více. Ať už to jsou "Stíny", záblesky naděje v písni "Co bude dál" či její protipól v hutně gradujícím "Špinavým prádlu". "Do tmy je daleko" jakoby nepřímo opisuje cykly: existenciální kopance vám podrážejí nohy a vy znova a znova hledáte tu nevyšlapanou pěšinu z onoho bludiště, ze samoty k lásce, z deprese k radosti, z neštěstí ke štěstí a podobně. Tato optika je syrová, ohlodaná na dřeň, přímá obrazotvornost však zároveň prozradí vše. Je to působivá hra se stíny, světlem, intimitou a lidským vědomím.

"Do tmy je daleko" je dosud nejcivilnější deskou Davida Pomahače. Je to nahrávka celistvá a uhrančivě střídmá. Na nic si nehraje, nic neschovává. Navazuje na hudebníkovy předchozí zkušenosti a vykračuje nově objevenými směry, které jsou tak podobné těm, kterými jdeme my všichni.