Deftones - Gore

Deftones vždy patřili k formacím, kterým nikdo do hudby nekecal. Tvořili po svém a jejich dosavadních sedm alb je možná stále ještě plně nedoceněných. Od počátku působili jako takový protipól klasické metalové i rockové scény, nikdy nebyli melodičtí a přece je jejich hudba chytlavá. Nikdy nesklouzli k mainstreamu a přesto mají nespočet hitů. Nepatří k největším kapelám současnosti, i když by si to zasloužili. Poslouchat Deftones je jako se dívat na svět z druhé strany.

Rok 2008 se však stal pro kapelu rokem ztráty téměř zakládajícího člena, baskytaristy Chi Chenga, který upadl do kómatu po dopravní nehodě. Dlouho ho drželi na přístrojích při životě a doufali, že se jednoho dne probudí. Nestalo se tak. V roce 2013 prodělal infarkt, po kterém mu přestalo tlouct srdce a veškeré naděje po dlouhém boji tak uhasly. Zbylí členové však neztratili chuť pokračovat a po čtyřech letech po poslední výborné nahrávce "Koi No Yokan" nyní přichází osmá studiovka "Gore".

Chino Moreno se svými čtyřmi parťáky ukryli do působivého plameňákového obalu další alternativní klenot. "Gore" patří mezi alba, která nenechají svého posluchače spát. Není to lehké poslouchání. Deftones znovu svým fanouškům nedávají nic zadarmo a nutí je se probírat v jen těžko definovaném žánrovém lektvaru. Uslyšíte-li prvky noise, punku, experimentálního metalu nebo post-rocku, nepletete se. Přesto se notorickým žánrovým škatulkářům asi zamotá hlava. Deftones si za ty roky vytvořili natolik charakteristický sound, že označení Deftones metal je asi nejvěrnějším popisem.

Album je nejsilnější v samém úvodu. Trio "Prayers Triangles", "Acid Hologram" a "Doomed User" má v sobě tolik podprahové krutosti, agrese, ale i zvláštního klidu, že z toho až mrazí. Málokdy vizuální přebal samotného počinu tak dokonale pocitově odpovídá obsahu. Nápis Gore v kontrastu s letícími plameňáky vzbuzuje přesně to neklidné podprahové napětí, které se vkrádá při poslechu samotné hudby. Filosofující a vesměs potemnělé texty pak celkový dojem jen podtrhují. "Gore" je jako celek dost možná nadčasovým uměleckým dílem, byť značně mrazivým a nepřívětivým. Kromě úvodní odzbrojující trojice pak zaujmou i závěrečné dvě písně "Phantom Bride" (s hostujícím Jerrym Cantrellem) a "Rubicon", po níž už následuje jen hluboké prázdné ticho a desítky minut bilancování, cože se to těch padesát předchozích minut vlastně odehrávalo.

Je jedno, že album nemá žádný typický hit, jakým byla pecka "Swerve City" na "Koi No Yokan" či "Diamond Eyes" na stejnojmenném počinu z roku 2010. Vyjma skladeb "Xenon" a "(L)MIRL", které působí oproti zbytku nahrávky trochu fádněji a chybí jim výraznější moment, v něm najdeme jen silné působivé skladby. Těm dominuje Morenův vokál střídající klidné pasáže s vypjatými i originální Carpenterovy kytarové riffy a dunivá basa Sergia Vegy.

Dobrým tahem se zdá být angažování ostříleného producenta Matta Hydea, který vystřídal neméně hvězdného Nicka Raskulinecze. Hyde, jehož výčet producentské práce na zásadních albech rockové a metalové historie by stačil na samostatný článek, vnesl do hudby Deftones novou jiskru. Ne že by poslední studiovky pod Raskulineczovým vedením byly špatné, ale "Gore" se jeví experimentálněji, snad i syrověji a odvážněji než její předchůdci. A po všech stránkách se to jeví jako zatraceně dobrý tah. "Gore" bude nepochybně figurovat v bilančních žebříčcích za rok 2016 na předních místech a málokdo si to svým přístupem a originální sebevědomou tvorbou zaslouží tolik jako tato, dovolím si tvrdit, alternativně-metalová legenda hluchých tónů.