Děti deště - Tyto alba

Bugr: nomen omen, hnací motor, poznávací znamení a zároveň charakteristika celého tohohle cirkusu. Když jdou Děti deště na Malvazinkách na pivo, začíná pršet. Tyto alba nás vrací hluboko do 90. let, kdy Silver Rocket vládli scéně a vysílali ven taková jména jako Gnu, Lyssa, Ememvoodoopöka a jim podobná. Charakteristický zvuk našláplých kytar, komplikované rytmiky i poetiky nespisovné češtiny, jež byla iracionálně vykřikována do hlukových stěn. Day After Records společně s nimi sypali těžkou hlínu Lvmen, Landmine Spring nebo Sunshine. Dneska je to všechno pryč a jinak.

Rozbouřené vody pramenících bystřin, meloucích kameny v cestě, se zklidnily v širších korytech mainstreamu, vlily se do moří vyklidněných formálních experimentů a tak nějak logicky stará vlna ustoupila nové. Některé pilíře ale zůstaly. A teď, když vody opadly, je to slyšet. Takhle už se dneska nehraje. Jasně, řvavé kytary jsou tu pořád, ale vody je míň. A tahle nahrávka je dravou a nevyzpytatelnou letní bouřkou zavlažující vyschlé cesty. Děti deště jsou společně s Fetch! jednou z posledních bašt armády Silver Rocket, které to jedou na nože a propocená trika. Akorát jim zapomněli říct, že válka skončila. Že dneska už se používá ufňukaná elektronika, nejlépe s hlasem posazeným proklatě vysoko. Ta harmonika v Tětivě to nezachrání.

Rukopis Hromyho z Five Seconds to Leave a jeho Low Resolution Studios syrovost nahrávky ještě umocňuje. Stopáž je tak akorát a končí těsně předtím, než se zatmí před očima a my začneme hledat kuchyňské nože a měkké tkáně. Ve stínu sovy pálené funguje dvojsmysl s názvem desky Tyto alba skvěle. Tenhle lomoz by probudil i mrtvého a vzhledem k tomu, že mají Děti deště zkušebnu kousek od malvazinského hřbitova, začínám se trochu bát. A nejen proto, že tam leží Mejla Hlavsa. Navíc si teď bubeník pořídil čtyřiadvacetipalcový kopák. Na koncertech se tedy těšme na ještě větší bugr.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #55.