Dežo Ursiny - Nové mapy ticha (Reedice 2020)

"Nové mapy ticha" je v jistém ohledu albem když už ne zlomovým, tak minimálně přechodovým. Nejen že navazuje na "Pevninu detstva", ale hlavně připravuje cestu pro asi nejoceňovanější položku Ursinyho diskografie "Modrý vrch".

"Nové mapy ticha" stojí na hranici mezi náročnějšími artrockovými kompozicemi a písničkovým přístupem následujících nahrávek. Tytam jsou dvacetiminutové opusy ("Ostrov" z předchozí desky, anglicky zpívaný "Christmas Time" ze sólového debutu "Provisorium"), tady jen jednou překročíme hranici desíti a jednou devíti minut, zbylé položky z osmiskladbové nahrávky se nesou v přijatelné, byť stále ne úplně radio-friendly, stopáži.

Ačkoliv tandem Ursiny-Štrpka zkracuje, jednoduché to posluchačům nedělá. Dežo Ursiny do dobové znormalizované pop-music pochopitelně nezapadal, vytvářel svou vlastní bublinu, v níž byli vítáni všichni, kdo dali na víc než na první dojem a prvoplánová slova.

V tomto případě Ursiny výjimečně souzní s Ivanem Štrpkou a jeho básnickým viděním světa. Poprvé se na obalu objevují jména obou mužů - tak tomu bylo i poté, dokud jejich spolupráce trvala. Ursiny přirozeně oživuje Štrpkovy texty, v tomto případě obzvláště křehké a jemné. Svět introvertních samotářů je místem, kde se oba tvůrci potkávají.

Tady je samota ale pozitivním prostorem - ne jako později na "Modrém vrchu", kde se mění spíše v osamělost a ztracenost v městském prostředí. Verše na "Nových mapách ticha" jsou nasycené přírodními motivy - trávou, stromy, mihotavými stíny, sluncem, nocí, jablky, … Je v nich jakási neurčitá samotářova naděje a optimismus: "Vychádzam z domu von / cestu mám pri nohách / v najvyšších konároch tečie slnko / tak dvíham ruku, otváram dlaň / hrejivé svetlo mi vteká medzi prsty, / trhám jablko," ("Víťaz").

Není ale vše dokonalé, Ursiny měl vždy svou temnější stránku, která prosákla i sem. Z desky totiž svou přesně opačnou náladou ční "Domestic Flight", rozsáhlá skladba, která v rámci proteplené, sluncem prozářené atmosféry kolekce až zarazí svým městským chladem a depresivní samotou: "V studenom hoteli / v izbe s tichou vodou a prázdnym zrkadlom / s prázdnou bielou skriňou, / s bielymi dverami / takými vel’kými, akoby mal nimi práve niekto / vojsť."

Výsledek tak není jednostranný, nechává prostor i pro opačný pól života. V obou polohách je Ursiny uvěřitelný, civilní, upřímný. Kýč na straně textu ani pěvecká manýra se nekonají.

Hudebně (za Ursinym tentokrát nestálo proměnlivé uskupení Provisorium, ale kapela Burčiak) je nahrávka v podstatě přímočará, byť onen přechod od složitějšího k jednoduššímu je zde z tohoto pohledu asi nejvýraznější. Písně se přelévají, proměňují, kreslí spoustu nálad. Tu se ozve svižné saxofonové sólo či rychlý kytarový běh, jinde překvapí rozostřená elektronická plocha, na delších místech až funkově tepe basa. Vzdušný sound plný barev se doplňuje s náladou textů - i hudba je uvolněná, optimistická, ale někde vespod jako by bublaly neurčité, temnější podtóny.

"Nové mapy ticha" jsou v porovnání s ostatní autorovou tvorbou nebývale prosvětlené album. Typická samotářská melancholie je zde přítomná jaksi v podtextu, převažuje posmutnělý optimismus. Dežo Ursiny byl na konci sedmdesátých let na svém tvůrčím vrcholu. Nová vinylová reedice, která do detailů přebírá vzhled původního vydání, nabízí výborný zvuk, díky kterému barevná nahrávka vyloženě rozkvétá.