Dream Theater - Distance over Time

Podobná prohlášení jsme totiž před vydáním nové řadovky Dream Theater slyšeli také, Nekorunovaní králové a průkopníci na poli progresivního metalu oslaví příští rok kariéru trvající neskutečných pětatřicet let. Na kontě mají čtrnáct studiových zářezů. S originalitou a návratem ke stylu "Images and Words" či "Awake" to tedy nemuselo být tak snadné, jak se zdálo.

Po vydání diskutabilního megalomanského díla "The Astonishig", které mělo i své výrazně světlé stránky, se kapela rozhodla vrátit ke kořenům a získat zpět své (asi právem naštvané) fanoušky. Proč ne, má na to svaté právo. Zde však vyvstává otázka, zda je to vůbec možné. Odpověď zní: Ano, je, ale jen za určitých okolností.

Zaprvé by americká formace nesměla být vázána řadou skvělých a možná ještě lepších alb, která vydala v průběhu své kariéry, za druhé by musela obsahovat článek, který všem těm nahrávkám dával šmrnc a lesk. Ano, tím byl Mike Portnoy. Až po vydání dalšího počinu bez něj se ukazuje, jak moc byl tento člověk, ač jen bubeník, pro skupinu důležitý, a to nejen svou jedinečnou hrou na bicí, ale i vymýšlením konceptů a určování směru.

Pravda, jeho nástupce a jmenovec Mangini je skvělý hráč, strojově přesný, rychlý. Dost možná nejrychlejší na světě. Ale ze skladeb se i kvůli němu vytratila lidskost. Jeho hra postrádá vtip, lehkost a lidskou vřelost. Posluchač může nabýt dojmu, že to vše celé hraje automat. Už od eponymní kolekce "Dream Theater" zní kapela jaksi bez emocí. Zpěvák James LaBrie si může hlasivky vyrvat, Jordan Rudess oteplovat své bublající klávesy a klavír, seč mu síly stačí, nic však nepomůže. A je to škoda.

Novinka přitom nezačíná zle, otvírák "Untethered Angel" skutečně "Awake" či "Images And Words" připomene. Stejně jako následující dva kusy. Zejména "Fall In To The Light" s metallicovskou mezihrou je skvostem. Zastavil bych se u úvodní instrumentální pasáže "Barstool Warrior", která je skutečně lahůdkou. Tryská z ní moment, který lahodí uchu. Až si jeden posteskne, jaká je škoda, že muzikanti tuto pasáž dál nerozvinuli. Takhle je to jen rutina, která se stává lehce zaměnitelnou s jakýmkoliv podobně vystavěným songem tohoto uskupení.

Bohužel tento, dalo by se říci sestupný, trend dále pokračuje. Posluchač se tak oprávněně může cítit tak, že ho na albu už nemůže nic překvapit. Schéma úvodní riff - strojová dvojšlapka - zpěv - kytarové sólo střídá klávesové sólo a po něm následuje opět to kytarové, případně sólují oba nástroje společně a stále dokola. Nic, co bychom u DT neslyšeli. Slyšeli. A bohužel lépe a invenčněji.

"S2N" je opět poklona oblíbeným Rush, ve které se zaskví John Myung skvělou hrou na baskytaru. Zbývajíví trojce skladeb již nepřináší nic než rutinu.

Aby nebylo Petruccimu & spol. jen nakládáno - rozhodně jim nelze upřít instrumentální zručnost, sehranost a cit pro nápad. Těch na novince najdeme bezpočet. LaBrieho zpěv je opět civilní, ani stopa po patosu z minulého díla. Utkat kompozici, aby měla hlavu a patu, dá práce více než dost. Posluchač rozhodně nestrádá absencí melodií - vzájemně se proplétají a zpěvák v nich mnohdy obtížně hledá svou linku. Složitost však tentokrát převládla nad jednoduchostí, Vkrádá se pocit již slyšeného a to může výsledný pocit negativně ovlivnit.

"Distance Over Time" nepřináší žádný moment překvapení. Kvalitní písně, rutinně provedené, ale bez citu a lásky. Místy studené jako led. Ani ty nejlepší skladby by úplně neobstály na zmiňovaných a srovnávacích řadovkách. Je to škoda. Jako silnější se zdá první polovina nahrávky. Ta druhá trpí jakýmsi prodlužovaným finále - s desetiminutovou kompozicí "At Wit's End" se posluchač smiřuje, že je album u svého konce, ale není tomu tak. Deska pokračuje dalšími dvěma skladbami, což trochu protahuje smysluplné ukončení.

Návrat do budoucnosti/minulosti se nekoná. Dream Theater se stále více podobají jen vlastní, byť nadmíru skvělé, karikatuře a dál zůstávají za svým stínem. Bohužel.

Druhým uchem Jiřího V. Matýska

Silná značka, která se nedokáže vyhrabat z bahna bezradnosti

Dream Theater jsou značka, která má stále svůj zvuk a dobře prodává. Co na tom, že se v poslední době plácá v bezradnosti, která dosáhla vrcholu na předposledním počinu "The Astonishing", který ve všech ohledech ubíjel: délkou, absencí nápadů i snahou o širší výpověď. K jeho následovníkovi "Distance Over Time" se proto vztahovaly nemalé naděje fanoušků. Obzvláště, když sama kapela vytáhla čím dál tím oblíbenější marketingový trik s návratem ke kořenům a navíc přihodila příjemně tvrdou skladbu "Fall Into The Light". Bohužel, po poslechu kompletního výsledku jsme tam, kde jsme byli.

Podstatná věc se změnila: Nové dílo je kratší, viditelně skromnější, obešlo se bez nosného příběhu a přiklonilo se k písničkové formě. To, že je "Distance Over Time" uposlouchatelné na jeden zátah, je sice fakt, problém je v tom, že nemá prakticky čím zaujmout. Skupině (respektive Johnu Petruccimu) očividně více sedí pasáže, kdy může sázet jeden riff (který až nebezpečně připomíná zvuk Metallicy) za druhým. Když hraje prim zpěvák James LaBrie, prezentuje se sice v dobré formě, ale vážně už by to nechtělo i nějaké čerstvější melodie? Jordan Rudess je za klávesami trestuhodně upozadněný, respektive pokud je slyšet, jeho party neutkvějí. Škoda, že taková párplovská "Viper King" je pouze v pozici bonusové skladby. Ve standardním tracklistu by se neztratila.

Na nový dech Dream Theater tedy stále čekáme. I dobré jídlo se někdy přejí a tohle je zrovna ten případ. Patro sice stále občas polechtá známá příchuť, bohužel je to však krmě už značně vyčpělá.

5/10