Dream Theater - A View from the Top of the World

V posledních letech Dream Theater fanouškům velkou radost nedělali. Tu je ubíjeli přebujelou epikou ("The Astonishing"), posledně sice dali větší prostor tvrdým kytarám, ale nějak zapomněli na nosné nápady ("Distance Over Time"). Aktuální deska oproti té minulé naopak zdůrazňuje onu progresivní stránku amerického tělesa a je to krok, přesněji řečeno krůček, který osobně považuji za docela pozitivní. Dokonce oprašují koncept zdánlivě podobný šestnáct let starému počnu "Octavarium", kterému rovněž vévodila rozsáhlá suita.

Návrat k progu se pozitivně odrazil na celkovém zvuku nahrávky. Ten už nestojí jen na kytarách Johna Petrucciho, ale nepřeslechnutelný prostor si ukousne i Jordan Rudess. Často zde tak znějí až párplovské hammondky nebo klavír. Samozřejmě, kytar je na desce spousta, ale i Petruccimu očividně více svědčí momenty, kdy může zpomalit a svými sytými tóny kreslit atmosféru nebo ji naopak riffy zahušťovat. Jeho oblíbená disciplína v podobě rychlých běhů po hmatníku už bohužel poněkud ztratila své kouzlo.

Na druhou stranu, od jisté doby všechny řadovky této skupiny poněkud tápou. Jasně to naznačuje i nekoncepční skákání od progmetalové opery ke tvrdému albu a nyní progresivním vlivům - ostatně, ani se tím nijak netají: v titulní suitě se ozve něco jako jethrotullovská příčná flétna nebo aluze na Genesis. Síla starých Dream Theater totiž byla zejména ve spojování onoho metalového a progresivního a zároveň ve tvůrčím napětí mezi jednotlivými muzikantskými osobnostmi. A v poslední době buď došly nápady, anebo se prostě nechce.

"A View From The Top Of The World" hraje až příliš na jistotu. Jistě, skalní, nekritické jádro fanoušků dostane to, co chce, v míře vrchovaté. Jenže na novince se jen stěží hledá něco, co bychom v několikerých variacích neslyšeli už dávno. Některé momenty potěší - skladba "Sleeping Giant", úvodní riff celé kolekce, některé basové a klávesové vyhrávky, překvapivě použité perkuse v "The Alien", … Jenže to jsou jen jiskřičky, které požár nezažehnou. Což o to, uteče to docela dobře, uposlouchat se to dá, všechno to ale tak nějak splývá dohromady a hlubší stopu nezanechá. A taky by neškodilo mírné zkrácení. Poslední čtvrtina titulního dvacetiminutového monumentu působí trochu do počtu.

Ne, nechci působit jako nostalgik a psát něco o tom, že "v devadesátkách to bylo lepší" nebo "že bez Mikea Portnoye už to není ono". To je zbytečné. Holým faktem ale zůstává, že od jisté doby ztratili Dream Theater směr a vizi. A přesto jedou, poněkud bezradně, stále dál. Buďme ale shovívaví, třeba to už dopadne příště, protože tohle je o stupínek lepší deska než "Distance Over Time". Sice splývá, ale nevyvolává znuděné podupávání v naději, kdy už konečně přijde něco zábavného (nebo rovnou konec). Pro kapelu však není zrovna dobrou vizitkou, když posluchači bezprostředně po dohrání alba nenaskočí žádný motiv z něj, ale naopak záblesky ze starých studiovek...