Fermata - Blumental Blues

V článku "Když múza přichází na stará kolena" jsme za jeden z rysů, kterými by se dal charakterizovat loňský rok na domácí hudební scéně, pojmenovali i nepřehlédnutelnou řadu menších či větších tvůrčích znovuzrození či návratů legend (chceme-li to tak nazvat) zpět k nahrávání. Za všechny jmenujme Vladimíra Mišíka, který svůj úspěšný studiový comeback završil několikerou nominací na Cenu Anděl. Jeden pozoruhodný, byť drobný návrat si v textu své místo nenašel. Ke studiové tvorbě se totiž vrátil slovenský kytarista František Griglák, který znovu postavil formaci Fermata.

Ta patří mezi pomyslné domácí stříbro československého prog-rocku a desky jako "Dunajská legenda" nebo "Huascaran" se řadí k tomu nejlepšímu, co v československém bigbítu vzniklo. Z původní sestavy zůstal už jenom kytarista Griglák, ale dlouhou dobu byl její neodmyslitelnou součástí i basák Fedor Frešo. A právě koncert na jeho počest byl jednou z prvních příležitostí ochutnat obnovenou (a omlazenou) Fermatu, nyní hrající v sestavě František Griglák, Matej Mikloš, Tamas Bielicza a Igor Skovay. Nakonec to naštěstí tedy nebyl jen koncertní reunion, na podzim loňského roku vyšla i plnohodnotná studiovka "Blumental Blues", první po dlouhých čtrnácti letech.

Inspirací pro desítku výhradně instrumentálních skladeb se stala sbírka vzpomínkových povídek Tomáše Berky, spisovatele, ale také bývalého člena skupiny. Ten do celku přispěl nejen náměty, ale i dvěma skladbami a na albu rovněž hraje.

Že Fermata verze 2019 zní přece jen jinak než ta ze sedmdesátých a osmdesátých let, je pochopitelné. A po návštěvě zmíněného koncertu bylo jasné, že v centru pozornosti bude hlavně (byť nikoliv výhradně) Griglák. Ačkoliv se jedná o instrumentální dílo, zůstávají tentokrát zapomenuty rozsáhlé progrockové kompozice. "Blumental Blues" je ve své podstatě kolekcí písničkovou, téměř se chce říci, v duchu knižní inspirace, povídkovou. A hlavním vypravěčským hlasem je zde rozhodně Griglákova kytara. Stále bytostně sebejistá, s bluesovým feelingem i hardrockově dravá, ale i skutečně vyprávějící, zpívající. František Griglák je z podobného rodu kytaristů jako Satriani. Oba dovedou svými vzletnými i pokornými melodiemi vyprávět a probouzet emoce, zároveň pro ně není problém utáhnout celé album. Kytaře sekundují klávesy, při jejichž poslechu se neustále a opakovaně dere na mysl Tony Banks a Genesis. Snad je to barvou tónu, snad jejich vzdušností, těžko říct, ale taková "Cooper Cock" by se ve tvorbě téhle britské legendární formace neztratila.

Kvůli omezenému hudebnímu rejstříku - kytara-klávesy-kytara, pěkně na střídačku, někdy dohromady - začne album dříve nebo později splývat. A nepomůže tomu ani důrazná rytmika, sama o sobě totiž mnoho prostoru nedostane. Závěrečná čtvrtina desky, která začíná zbytečnou klavírní ukolébavkou "Pocta Marianovi", se změní v šedivý monolit kytarových a klávesových motivů, které nenabízejí mnoho míst, jichž by se ucho posluchačovo mohlo chytit. Naopak, nejvíce chytá část přesně opačná, začátek. Tady ještě tvůrčí invence tryská tak, jak má. Jenže pramen vyschne až příliš rychle.

Chválu si zaslouží fakt, že se Griglák, ač je "Blumental Blues" počinem výrazně vzpomínkovým, nepokusil o oprašování té staré Fermaty. Výsledek je spíše sólovým albem. Je to hudebnická radost výborného kytaristy, která mu umožnila se po čtvrtstoletí studiově setkat se starým známým. Potěší, nenaštve, ale bohužel ani neuhrane. Ale jak zdá, on se o to Griglák vlastně ani moc nesnaží.