Francouzsko-řecko-britská skupina HMLTD se základnou v Londýně musí být postrachem pro OCD posluchače a hudební publicisty, kteří potřebují mít všechno v jasně označených přihrádkách. Třebaže jejich muzice dominují kytary, nejedná se o čistokrevné rockery. Třebaže se nestydí koketovat s mainstreamovými styly, odbýt je nálepkou popíkáři by bylo skoro urážkou. A i když na jevišti a v klipech provokují image rozvracející tradiční pojetí maskulinity, nejsou to další umělci volně přeskakující mezi gendery (což jim na dnešní ultra korektní scéně už taky vyneslo kritiku a obvinění z "přivlastňování si queer kultury", eh). Jejich přístup ke tvorbě bychom rozhodně mohli označit za punkový. Na tento žánr jsou ale zase moc vyvonění a vznešení.
Řešení? Vykašlat se na škatulky! Anebo se nějak porvat s kolonkami, které jim přiřkla Wikipedia - new rave, art rock, experimentalní rock, glam rock a... trap. Pro stylové puristy tahle banda nebude. Zbytek může být ale potěšen. Právě díky flexibilnímu stylovému rozpětí je hudba HMLTD zábavná od začátku až do konce. A hlavně - pětice muzikantů zkrátka umí a taky má cit pro napsaní alternativní hitovky (i nehitovky) jak víno. Můžete na ně tančit, můžete s jejich asistencí rozjet rock'n'rollový mejdan. Anebo se za jejich tónů můžete pustit do filozofického dumání, třeba nad úpadkem naší kultury, což je i hlavní téma dlouze očekávaného debutu "West Of Eden".
Ten nám hned v úvodu oznamuje, že... číst dále
Francouzsko-řecko-britská skupina HMLTD se základnou v Londýně musí být postrachem pro OCD posluchače a hudební publicisty, kteří potřebují mít všechno v jasně označených přihrádkách. Třebaže jejich muzice dominují kytary, nejedná se o čistokrevné rockery. Třebaže se nestydí koketovat s mainstreamovými styly, odbýt je nálepkou popíkáři by bylo skoro urážkou. A i když na jevišti a v klipech provokují image rozvracející tradiční pojetí maskulinity, nejsou to další umělci volně přeskakující mezi gendery (což jim na dnešní ultra korektní scéně už taky vyneslo kritiku a obvinění z "přivlastňování si queer kultury", eh). Jejich přístup ke tvorbě bychom rozhodně mohli označit za punkový. Na tento žánr jsou ale zase moc vyvonění a vznešení.
Řešení? Vykašlat se na škatulky! Anebo se nějak porvat s kolonkami, které jim přiřkla Wikipedia - new rave, art rock, experimentalní rock, glam rock a... trap. Pro stylové puristy tahle banda nebude. Zbytek může být ale potěšen. Právě díky flexibilnímu stylovému rozpětí je hudba HMLTD zábavná od začátku až do konce. A hlavně - pětice muzikantů zkrátka umí a taky má cit pro napsaní alternativní hitovky (i nehitovky) jak víno. Můžete na ně tančit, můžete s jejich asistencí rozjet rock'n'rollový mejdan. Anebo se za jejich tónů můžete pustit do filozofického dumání, třeba nad úpadkem naší kultury, což je i hlavní téma dlouze očekávaného debutu "West Of Eden".
Ten nám hned v úvodu oznamuje, že Západ je mrtvý. Rozklad hodnot. Posedlost majetkem a kapitálem. Ekologická krize. Nic, o čem bychom neslyšeli referovat jiné umělce už od 70. let, kdy Evropu zachvátila punková horečka. HMLTD své depresi a frustraci dodávají punc starořecké tragédie a jakožto zástupci zkažené generace tancují na hrobu naší civilizace. Bylo by ovšem krátkozraké desku označit za pouhý soundtrack probíhající apokalypsy. I když svět končí, pořád se musíme potýkat s menšími mikrosvěty uvnitř nás. V pozadí umírající západní kultury (nebo spíše v popředí?) se tu tak řeší destruktivní vztahy, nenaplněné lásky nebo zaprodanost, a to za rozmanitého hudebního doprovodu.
Máme tu industriální pecku "Loaded", glamrockové představení "Satan, Luella & I", post-punkovou "Death Drive" umně střídající nervózní ticho s nájezdy zlověstných nástrojů či hororově zábavnou dvojku "Joanna" / "Where's Joanna", která vám teatrální formou povypráví příběh o dívce Joanně (spoiler: je to ve skutečnosti frontman Henry Spychalski). Je libo něco sexy a posh k prosluněnému letnímu dni u bazénu? S "Nobody Stays In Love" můžete počítat. Na album dokonce zavítal duch Ennia Morriconeho, který v "The Ballad of Calamity James" zdárně předskakuje vířivému kytarovému večírku "To The Door". O všudypřítomném duchu Davida Bowieho se pak netřeba ani zmiňovat.
Nejemotivnějším momentem je "Mikey’s Song". Ač tato skladba patří hudebně k těm méně výrazným, textově se téhle partičce povedl kumšt v podobě dobře napsaného love songu. "Hej, Mikey, zrovna jsem slyšel tvůj song, tvůj hlas zní pořád tak dokonale, že se asi utopím," vyznává se v něm zpěvák z nešťastné lásky k osobě, která se mu po letech připomíná jako hlas v rádiu. A protože po konci přichází nový začátek, anarchistická hymna "Blank Slate" nakonec dává posluchači naději.
Všechno výše popsané možná naznačuje žánrový guláš a zmatené muzikanty, kteří nevědí, co říct. Kde by si jiní ale zlámali vaz, HMLTD excelují. Světu představili debut, který nejen že stvrdil tři roky starou pověst nejžhavější nové kapely v Británii, ale s klidem se už teď dá zařadit mezi nejlepší nahrávky letošního roku. Na závěr nezbývá než dodat: Nejezděte, pánové, do Brazílie, přijeďte do Česka!
73.33%
Komentáře