Thea Hutchcrafta a Adama Andersona není třeba dlouze představovat. Od amatérských počátků na YouTube se vypracovali v téměř univerzálně známý hudební pojem. Silným lákadlem jejich tvorby je (nebo možná byla) kromě uhlazené image i typická atmosféra, temná a intimní, která se line z éteru pokaždé, když se Hurts objeví v playlistu.
A ne že by na ni na "Surrender" zanevřeli. Název desky ("vzdát se") ale může s určitou mírou nadsázky znamenat i ústupek. Ústupek tlaku trvajícího na melodiích přívětivějších pro širší publikum. Už pilotní singl "Some Kind Of Heaven" napovídal mnohé o směru, kterým se kapela bude posouvat tentokrát. Základ, tedy jakási mohutnost produkce, oduševnělost textů a občasné záchvěvy gospelu, zůstal zachovaný. Hlavní změnou prošlo ono pomyslné ozdobné pozlátko.
Stejně tak jako z "Exile" sršely vlivy rocku i zde totiž skladby, jako druhý singl "Lights" nebo "Kaleidoscope", skandují jedno slovo - disco! Hudba Hurts sice nikdy nebyla tvořena zrovna pro sezení na židli, u "Surrender" se ale pohybu nevyhnete ani po noční směně, až tak umí být rytmičtí. Pokud patříte mezi oddané fanoušky tohoto dua, může se sice stát, že u některých písní to na první poslech prostě neklapne, leč na konci dne vám právě jedna z nich bude znít v hlavě.
Abyste se však necítili podvedení, nabízí Britové i plnou hrst skladeb se svým jasným podpisem. První singl a nechutně hitová "Nothing Will Be Bigger Than Us" jsou rozhodně povedené... číst dále
Thea Hutchcrafta a Adama Andersona není třeba dlouze představovat. Od amatérských počátků na YouTube se vypracovali v téměř univerzálně známý hudební pojem. Silným lákadlem jejich tvorby je (nebo možná byla) kromě uhlazené image i typická atmosféra, temná a intimní, která se line z éteru pokaždé, když se Hurts objeví v playlistu.
A ne že by na ni na "Surrender" zanevřeli. Název desky ("vzdát se") ale může s určitou mírou nadsázky znamenat i ústupek. Ústupek tlaku trvajícího na melodiích přívětivějších pro širší publikum. Už pilotní singl "Some Kind Of Heaven" napovídal mnohé o směru, kterým se kapela bude posouvat tentokrát. Základ, tedy jakási mohutnost produkce, oduševnělost textů a občasné záchvěvy gospelu, zůstal zachovaný. Hlavní změnou prošlo ono pomyslné ozdobné pozlátko.
Stejně tak jako z "Exile" sršely vlivy rocku i zde totiž skladby, jako druhý singl "Lights" nebo "Kaleidoscope", skandují jedno slovo - disco! Hudba Hurts sice nikdy nebyla tvořena zrovna pro sezení na židli, u "Surrender" se ale pohybu nevyhnete ani po noční směně, až tak umí být rytmičtí. Pokud patříte mezi oddané fanoušky tohoto dua, může se sice stát, že u některých písní to na první poslech prostě neklapne, leč na konci dne vám právě jedna z nich bude znít v hlavě.
Abyste se však necítili podvedení, nabízí Britové i plnou hrst skladeb se svým jasným podpisem. První singl a nechutně hitová "Nothing Will Be Bigger Than Us" jsou rozhodně povedené skladby, trochu z nich je ale znát snaha zalíbit se rádiovým stanicím. To, co se dá na Hurts cenit nejvíce, nabízí ale spíše například nadmíru intimní "Slow" nebo "Rolling Stone" se svým dekadentním vyprávěním, které se dá očekávat právě od kapely, která vzešla z barové rvačky.
Velice příjemné překvapení ale čeká posluchače také na konci alba. Stejně tak jak působivé intro "Surrender" navazuje na zmíněné gospelové vlivy, které mají Hurts tak rádi, i závěrečné srdcervoucí balady "Wings" a "Wish" nalézají své prototypy na debutu "Happiness", a navazují tak zvukově na úspěšné skladby jako "Stay".
O záměrech dvojice muzikantů při psaní materiálu pro tuto desku by se dalo snadno polemizovat, zda byly čistě experimentální, čistě zištné či někde mezi tím. Doba není zrovna přívětivá k prodejům, rádia si jasně vytyčila, který druh hudby budou hrát, a tak leckterým nezbývá, než se pro trochu toho úspěchu vzdát a přizpůsobit se. A my jim to snad ani nemůžeme vyčítat.
V případě "Surrender" je ale důležitý fakt, že za vším jsou stále cítit Hurts. Opět ukázali, že zvládnou být stejně dobří, ukázat kousek své staré známé tváře a stejně skvěle si pohrát s novými prvky. Ano, posunuli se blíže k mainstreamu, někdo by řekl až nebezpečně blízko. Ano, útočí s novou tvorbou na objemnější masy posluchačů taneční hudby, i když občas se slabším refrénem. A ne, není to špatně, možná právě tahle zdravá směsice mainstreamu a autenticity je tím správným vzorcem pro povedené album.
Komentáře